Void

Nejsem vaše hračka

Z pohledu Nogitsune

Pomalu jsem se začal probouzet. Zjistil jsem, že jsem připoutaný ke stolu. Smrděly tu chemikálie.
Ze Stilesových vzpomínek jsem zjistil, že by mohlo jít o díru Hrůzných doktorů. Hm.. O těch jsem něco věděl. Hlavně jsem věděl to, že jsou o celých sedm set let mladší, než já. Také jsem věděl, že si rádi hrají s lidskými těly a upravují je. Bez umrtvení.. Dohání své subjekty k šílenství. Chystali se snad něco udělat mému hostiteli?
Je to zbytečné.. S těmi nedokážeš bojovat.. Řekl Stiles.
To bylo divné. Normálně neměl dost silnou mysl, aby byl se mnou schopný komunikovat. Co se dělo?
„Jeho stav.. Je smrtelný..“ Ozval se divný hlas.
Smrtelný? Pff.. Nikdy jsem nebyl smrtelný. A moje vlastnosti se přenášely na hostitele, pokud jsem chtěl.
„Stilesi..“ Ozvalo se. „Stilesi..“
„Musí být silnější.. “ Řekl jeden z nich.
Vzal nějaké divné kleště. Co chtěl proboha dělat?
„Silnější..“
Blížil se s nimi k puse. Co chtěli..? Pokusil jsem se vytrhnout. Nemohl jsem použít prostorovou teleportaci.. Co se dělo? Proč?
Jeden z nich mě chytil odpornou rukavicí za pusu a přitlačil mou hlavu na stůl. Tohle nabíralo hodně špatný směr..
Násilně mi otevřeli pusu.
„Silnější..“ Řekl jeden z nich.
Chytil jeden ze Stilesových zubů a trhl. Projela mnou bolest. Stilesovo vědomí ustupovalo. Snažil se nechat to všechno na mě? Proč?
Znovu trhli. Další bolest. Pak znovu.. A znovu.. Prskal jsem krev. Třásl se. Nemohl jsem to nechat zajít moc daleko. Kvůli Stilesovi.. Kvůli sobě..
Vyrvali mu všechny zuby. Jeho tělo se díky mně začalo léčit. Cítil jsem však, že něco je jinak. Zuby, které mu narostly, měly dvě řady. Nahoře i dole. A byly zatraceně ostré.
Teď byla šance. Šance dostat se ven. Vyrval jsem jednu ruku z popruhu, který ji poutal ke stolu. Dal jsem pořádnou ránu do masky jednomu z těch divných chlápků. V duchu jsem si nadával do idiotů. Měli kovové masky.. Narazil jsem Stilesovi ruku.. Slyšel jsem ho, jak si stěžuje.
Sklapni! Snažím se tě odsud dostat, pokud sis toho nevšiml.. Zasyčel jsem.
Mohl bys být trochu jemnější na moje tělo?
Ne.. Zavrčel jsem v odpověď.
Teď nebyl čas na jemnosti.
Rychle jsem osvobodil druhou ruku a jednu nohu. Potom mě, ale přirazili ke stolu. Tvrdě jsem se praštil do hlavy.
„Je vzpurný..“ Řekl jeden.
Tak to mě neznal... Vykopl jsem nohou a zasáhl jednoho z nich. Koutkem oka jsem viděl, jak druhý vzal do ruky kladivo. Musel jsem to zkusit. Tohle by Stilesovi rozdrtilo kost. Nemohl jsem dovolit, aby ho to zasáhlo. Viděl jsem, jak letí dolů.
Nogitsune..? Řekl Stiles.
Cítil jsem jeho napětí. Jeho strach. Už bylo téměř u jeho nohy..
Nogitsune!! Zařval zoufale Stiles.
Podařilo se mi to. Teleportace. V okamžiku, kdy kladivo dopadlo na stůl, na kterém jsem ještě před chvílí ležel, jsem se objevil u dveří.
Otočili se ke mně.
„Oh, odpusťte.“ Řekl jsem a usmál se.
Potom obličej mého hostitele, ale nabral děsivý a tvrdý výraz. „Ale já nejsem vaše hračka.“
Prokoukl jsem tu jejich frekvenci. A věděl jsem, jak ji použít proti nim.
„Jeho stav.. Je.. Smrtelný..“ Řekl jeden a vykročil ke mně.
„Nepleť se mi do cesty.“ Zasyčel jsem.
Moje mysl ovládla vysílač, který tam měli, a naladila ho na zvláštní vlny. Věděl jsem, že je slyší. Maska jednoho z nich začala praskat. Zamračil jsem se. Zintenzivnil útok. Maska se roztříštila a jeho lebka explodovala. Všude se rozprskla krev a kousky jeho těla. Většina z toho hnusu dopadla na mě.
Podíval jsem se na zbývající dva. Začali couvat.
„Stiles Stilinski.. Nogitsune.. Je hrozba..“ Řekli.
Olízl jsem si rty, pokryté krví, střípky kostí a ještě něčím.. Co to bylo? Mozek? Oči? Ušklíbl jsem se. Chutnalo to odporně. Jako dvě stě let stará mrtvola. Odfrkl jsem si. Moc jsem se neminul s jejich stářím.
„Můžu vás zabít. Kdykoliv se mi zachce.“ Řekl jsem.
Pak jsem se, ale usmál. „Ale teď to neudělám. Ne.. Ještě je brzy. Je čas se trochu pobavit..“
S tím jsem se otočil a odešel. Teď, když jsem věděl, jak je zabít, pro mě nebyli hrozbou.
„Musíme si najít něco k jídlu, Stilesi..“ Zašeptal jsem. „Oni se totiž jíst nedají..“