Void

Nečekaná návštěva

„Cože?“ Řekl tiše Stilinski.
„Stiles je hrozba. Neovladatelné, vraždící monstrum. Musí být eliminován.“ Řekl Argent.
„Nedovolím ti zabít mého syna!“ Vrčel Stilinski.
V tom se ozvalo zabušení na dveře, které je vytrhlo z hádky. Derek šel otevřít. Vzhledem k tomu, že jsme tu byli všichni, se muselo jednat o nezvaného hosta. Hádal jsem, že je Derek připravený k boji, kdyby něco. Také jsem se tedy začal chystat. Otevřel dveře.
Za dveřmi stál Theo Reaken. Byl celý od krve a ve tváři měl zoufalý výraz.
„Je tu Scott?“ Zeptal se tiše.
Začal jsem vrčet. Moje oči nabraly rudou barvu a drápy vylezly ven. To on. On mohl za to, co se ze Stilese stalo. To on ho proměnil v nadpřirozenou bytost. Stiles se o to neprosil. To on z něj udělal monstrum. Ta zpropadená chiméra.
„Co chceš?“ Zavrčel jsem.
Tiše vešel dovnitř. Uhýbal pohledem. Zřejmě ho tížilo svědomí. Dobře mu tak.
„Co se ti stalo?“ Zeptala se Malia a nakrčila nos.
„Jedna z mých bet se mě pokusila rozervat na kusy... A ostatní se přidali na jeho stranu, když viděli, že prohrávám..“ Řekl on.
„Ale neříkej.“ Usmál se Peter. „A není ta vzpurná beta náhodou wendigo s myslí Nogitsune?“
Zamračil jsem se. Moje oči propalovaly Theův obličej. Nesnášel jsem ho, za to, co udělal Stilesovi.
„Scotte, prosím.. Pomoz mi ho zastavit. Vím to. Já vím, že jsem udělal chybu. A vím, že velkou, ale..“ V jeho očích stály slzy.
Ano. Udělal chybu. Udělal z mého nejlepšího přítele monstrum. Psychopata, neschopného ovládat svůj hlad. To mu nikdy neodpustím.
Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vletěl Deaton. Po hlavě.
„Deatone, jsi v pořádku?“ Vyhrkl jsem a utíkal ke svému šéfovi, který se zvedal ze země. Co tady sakra dělal?
Slyšel jsem, že někdo přišel s ním. Otočil jsem se a zařval, abych dal onu stvoření výstrahu. Vzhledem k tomu, jak nám sem naservíroval Deatona, zřejmě nebyl přítel.
Dovnitř vešel Stiles. Vrčel a cenil na mě krvavé zuby. Přemýšlel jsem, co udělat. Pokud byla pravda to, co říkal Theo, musel Nogitsune, který ho ovládal, zmanipulovat ostatní chiméry k tomu, aby mu pomohly. Nogitsune byl sám o sobě velmi nebezpečný nepřítel. Teď, když měl sílu wendiga.. Nedokázal jsem si představit, co by mohl udělat.
„Scotte, zadrž..“ Řekl Deaton a chytil mě za rameno.
Otočil jsem se k němu.
„On mě nelovil.“ Zavrtěl hlavou Deaton. „Nevím, co je mezi vámi, ale.. On mě zachránil.“
Podíval jsem se na vrčící wendigo přede mnou. Až teď jsem si všiml, že vůbec nevypadal hladově. Vypadal, ale na to, že se porval. A to v dost tvrdé rvačce. I přes zrychlené léčení jeho rány stále ještě nezmizely. Nogitsune by nedělal nic jen tak. To jsem věděl. Co ho přimělo k tomu, aby zachránil obyčejného zvěrolékaře a jednoduše si neužíval pohled na trpící osobu, jak to měl ve zvyku? Co s tím měl společného Theo a proč řekl, že udělal chybu?
„Před čím tě chránil?“ Zeptal jsem se.
Deaton se na mě zadíval s děsem v očích. „Před chimérami a jejich stvořiteli. Před Hrůznými doktory.“