Percy na dně

Nico

Celý tábor probudil srdceryvný, hodně hlasitý, řev. Šlo to od Poseidonova srubu. A podle hlasu to byl on. Okamžitě jsem ze sebe strhnul deku, ani jsem se neobtěžoval na sebe něco hodit, vyběhl jsem jen v tričku na spaní a v trenkách. Letěl jsem ke srubu č.3. Cestou se ke mně přidalo pár polobohů, mezi nimi i Piper. Když jsem se tak naoko podíval kolem sebe, nikdo se neobtěžoval obléct.

Když jsem doběhl k Percyho srubu, už tam nad ním stál Jason s Cheironem. Cheiron držel bezvládnou Annabeth v náručí. Jason držel Percymu ruku, ve které držel meč, jenž měl namířený na zápěstí. Percy se samozřejmě s ním pral. Dokázal se mu vysmeknout, ale s pár dalšími polobohy jsme mu dali ruce za záda a svázali, aby si neublížil.

„Percy... Uklidni se... Chlapče notak.." Cheiron dal mrtvé tělo pár Apollonovcům, kteří ho, kamsi, odnesli, a sám se snažil Percyho uklidnit, ale nešlo to, akorát řval víc a víc se snažil se dostat ze sevření.

Opatrně jsme ho převezli, na kolečkovém křesle, do ošetřovny, kde jsme ho připoutali k lůžku. Anaklusmos jsme dali do skříně, a zamkli.

„Radši ho budeme hlídat." Rozhodl Cheiron a všichni přikývli. „Tak, kdo bude první?" Přelétl po nás pohledem.

„Já!" Zvedl jsem ruku.

„Výborně, Nico, rozepíšeme hlídky. Tak ráno tě přijde někdo vystřídat."

Všichni odešli. Percy už se uklidnil, tedy vlastně usnul.

„Percy... Je mi to líto, ale nemůžeš to vzdát." Přisunul jsem si k němu stoličku a pohladil ho, po ještě třesoucí se, ruce. „Já to taky zažil, vzpomínáš? A taky jsem se musel vzchopit. Ale jedno ti řeknu: Nejsi tu sám..."

Prohrábnul jsem mu jeho vlasy. Annabeth měla pravdu, slintal, a to tak, že hodně. Byl tak roztomilý, když spal, skoro jako právě vylíhnutá želvička.

Noc byla kupodivu klidná. Jen Percy sem tam něco vykřikl, ale jinak byl klid. Ani jsem si to neuvědomil, ale asi jsem, na chvilku, usnul.

Probudily mne silné vzlyky. Zvedl jsem hlavu a viděl ho plakat. Zároveň se snažil dostat ruku z popruhů. Rychle jsem ho chytil za ramena, aby jsem ho uklidnil. „Percy, uklidni se.. uklidni se!" Konejšil jsem ho. Nevím, jestli to bylo mnou (což pravděpodobně nebylo), ale uklidnil se, přestal sebou házel, no krom vzlyků. Podíval  se na mě s jakousi omluvou v očích.

„Nico..." Zašeptal. „Promiň..." Najednou jsem uslyšel, jak se voda v trubkách snaží dostat ven.

„Percy? Co to děláš?" V tu ránu praskla trubka od topení. Pak druhá. Voda stříkala na všechny strany. Další dvě trubky explodovaly, a když říkám, že explodovaly, tak to myslím doslova.

„Cheir..." Pokusil jsem se přivolat pomoc, ale do obličeje mi chrstnul jakýsi proud vody, která mi už sahala do půli lýtek.

Najednou se ta masa vody zvedla a začala se točit do trychtýře, až to byl vodní vír, a začal se pohybovat.

Nejdříve se řítil na mě, a srazil mě. Potom si toho moc nepamatuji, jen to, že vír osvobodil Percyho z provazů.

Doplazil jsem se ke skříni, kde byl Nektar a Ambrózie. Dal jsem si doušek Nektaru a hned jsem se cítil lépe.

Rozběhl jsem se za Percym, který měl dost slušný náskok. Bylo ráno, čas snídaně, takže si nás nikdo nevšiml. Pokoušel jsem se někoho dovolat.

„Cheirone! Lidi! Percy!" Volal sem na všechny strany „Kurňa Percy! Stůj! Pomoc!" Z jídelníhoé pavilonu už začali vybíhat táborníci, ale bylo pozdě. Percy skočil šipku z mola a zmizel ve vodě.