Percy na dně

Nico

Hned jakmile se otočil ku spánku, tak jsem šel k nejbližší fontánce. Naštěstí bylo ještě trochu světla. V kapse jsem žašmátral, „Snad tam ještě jednu mám." A našel poslední drachmu.

„No jo, ale komu? Do tábora? Ne, ne... takhle ho tam dovízt nemůžu. Hmm... Paní Jacksonové? To asi taky není dobrý nápad, tu by asi složil jeho stav. A co.... No, Poseidón by o něm asi měl vědět první." Kupodivu se v jednom proudu ještě duha ukázala. Tak jsem tam hodil drachmu, „Ó bohyně Iris, přijmi mou oběť. Vládce Poseidón." Obraz se zamihotal, a objevil se obraz deprimovaného muže, v rybářských kraťasech. Měl podobný obličej, jako Percy, akorát o pár vrásek smíchu víc. Vypadal zadumaně koukal na něco vedle svého trůnu, pak jsem zjistil, že mluví k Tysonovi.

„Vládce Poseidóne?" Opatrně jsem boha oslovil. Ten se na mě poplašeně podíval.

„Nico? Copak, našel jsi ho?" Bůh málem vyskočil z trůnu, jak byl dychtivý po jakékoli informaci o jeho oblýbeném, ztraceném synovi.

„Ano vládče Poseidóne, našel jsem ho. Bohužel není v moc dobrém stavu. Žije v zapadlé uličce, kousek od otcova vchodu do Podsvětí, ale nic si nepamatuje. Sice nevím jak, ale pěstuje si tam konopí. Taky jsem viděl, jak mu nějaký chlápek nesl kufřík, nejspíš plný dalších drog a nevím, co dalšího má. Proto bych vás chtěl požádat, aby se o něm nikdo jiný nedozvěděl, ani jeho matka."

„Dobrá, ale alespoň ho kontaktuju, chtěl bych ho vidět."

„Klidně." Najednou se mi kousek od vysílání s Poseidónem objevil další. „Ale nikomu ijnému, snažně vás o to prosím. A s dovolením, musím končit." Máchl jsem rukou do vysílání s bohem. A v tu chvíli se vyjasnil druhý hovor. Byl to Will, co ,mi asi chtěl?

„Ahoj, Nico." Usmál se trochu nervózně. „Tak co, máš něco?"

„Ne, ale asi tu chvíli zůstanu." Řekl jsem trochu třesavě, ale on to zřejmě nezaznamenal.

„Aha, no chtěl jsem ti to říct až přijdeš, ale když je to tak, tak ti to řeknu takhle." Dramaticky se odmlčel, jakoby hledal sílu. „Víš, už tě nemiluji. A navíc někoho mám." Zůstal jsem na něj koukat, jak přimrznutý.

„To si děláš srandu?" Vyštěkl jsem na něj naštvaně.

„Hmm... Ne... Nico.."Nestihnul to doříct, jelikož jsem vysílání přerušil. Do očí se mi hnaly slzy, naštěstí kolem nikdo nešel. Rozběhl jsem se zpět do uličky za Percym. Díkybhům spal. Využil jsem příležitosti a kouknul  jsem se do onoho záhadného kufru. Jak jsem čekal, byly tam jehly a jakési prášky. Vzal jsem ten kufr, a hodil ho do nejbližšího kontajneru.

Pak jsem se stulil do klubíčka a začal jsem brečet. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla vidina, jak vracím Percyho do našeho světa. Ani jsem si to neuvědomil, a usnul jsem.

____________

Milý čtenáři, jsem ráda, že se vám můj příběh líbí, a tak bych ráda, za nějakou zpětnou vazbu, co se vám líbí, co ne, popřípadě, co bych měla zlepšit. Za jakýkoli ohlas.

Děkuji