Percy na dně

Nico

Když jsem se vracel z oběda za Percym, uslyšel jsem, jak z ošetřovny vychází hlasy, tak jsem se tam šel podívat. Percy samozřejmě opět mluvil ze spaní.

„Co ode mně chceš?" Vrtěl se neklidně na posteli. Přiběhl jsem k němu a chytil ho za ruku. Naštěstí se uklidnil. Dokonce se po chvilce probudil.

„Pořád mě otravuje." Stěžoval si.

„Kdo?" Zajímal jsem se.

„Polybotes. Říká, že chystá ovládnout celý svět, u mnou počínaje." Povzdechl si.

„Hele, vždycky jsme to zvládli, tak to zvládnem i teď. Vždyť zatím není ani další proroctví, tak se nestrachuj." Políbil jsem ho, on ihned reagoval. „Jen o tom možná nikomu neříkej. A pokud možno, nepoužívej ani Anaklusmos, pokud tě chceme utajit." Najednou jsem na chodbě uslyšel kroky, tak jsem ukázal Percymu ukazováček u úst, jakožto signál, že má mlčet.

Do místnosti vstoupila Piper s Rachel. „Jason říkal, že už se probral." Oznámila Piper. Rachel se na Percyho koukala trochu podezíravě.

„Jak se jmenuješ?" Zeptala se nakonec.

„Jsem Patrick, Patrick Stripe, syn Poseidona. Kdo jste vy?" Percy dokázal hrát dokonale, skoro bych mu to uvěřil i já, a to vím, kdo to je.

„Aha, já jsem Rachel, orákulum. Tohle je Piper, dcera Afrodité." Piper mu zamávala. „A jak to jde s nohou?" Ptala se dál, Rachel.

„Zatím jsem to moc nezkoušel, ale budu." Percy se posadil na posteli. Pak na mě kývl a já pochopil, že mu mám pomoci. Přišel jsem k němu a podal mu hůl. On shodil nohy z postele a postavil se. Kupodivu se postavil napoprvé a dokázal ujít i pár metrů.

„Myslím, že už to umím." Podíval se na nás. A opatrně, krok za krokem, s námi za zády se vydal z hlavní budovy. Na verandě se zarazil, jelikož tam byl zrovna Cheiron. Naštěstí byl v kouzelném kolečkovém křesle. Jakmile uslyšel Percyho kovovou nohu, jak klape po verandě, tak se otočil a usmál.

„Konečně jsi vzhůru. Patrick, že?"

„Ano, pane.." Ten umí tak dokonale hrát, až je to k nevíře.

„Tady v táboře mi říkají Cheiron. Slyšel jsem, že jsi prý syn Poseidona. Nico, děvčata, co kdyby jste, tady Patricka provedli?" Pobídnul nás.

„Samozřejmě!" Odpověděl jsem. Pokynul jsem Percymu a holkám, aby jsme šli na prohlídku Tábora polokrevných. Naštěstí měl Percy triko, to s tou rudou lebkou, a kraťasy, takže mohl jít v klidu, tedy až na tu kovovou nohu. Cestou jsme míjeli spoustu táborníků, jak Řeků, tak Římanů. Všichni se koukali na Percyho, asi jim neutekla bronzová noha a dřevěná hůl.

Když jsme procházeli mezi sruby, odněkud k nám přispěchal Leo.

„Zdravím, jsem Leo, místní mechanik pro všechny případy. Jak se líbí noha?" Vychrlil tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl.

„Zatím dobrý. Já jsem Patrick Stripe, ale to už asi víte všichni." Podal mu ruku, kterou se neopíral o hůl, kterou už používal jen, když stál. „Moc za tu nohu děkuji."

„Ale.. to nic, to napadlo tady Nica, já to jen uskutečnil." Ukázal Leo na mě a já zrudl tak, že jsem musel vypadat, jak rajče. „Jsou tam speciální drátky, které jsou napojeny na tvé nervy, zároveň je to duté, čili odlehčené, kdybys chtěl nějaké dodělávky, přijď, většinou jsem v kovárně, nebo v bunkru č.9, Nico, nebo holky, tě tam kdyštak potom dovedou." Ještě se ušklíbl v Leově stylu a odspěchal někam do lesa. Nakonec jsme dokončili prohlýdku a skončili u srubu č.3, kde nás holky opustily, že musí za svými povinostmi.

Otevřel si dveře a vešel, já za ním a zavřel jsem za námi. Naštěstí tady Tyson nebyl. Percy si hned sedl na jeho starou postel, která zůstala tak, jak ji opustil, akorát na ní byly fotky jeho a Annabeth, od jejich první výpravy, až po poslední den, kdy spolu byly. Percy vzal jednu do ruky, byl na ní on s ní. Bylo to selfie, on v popředí a líbali se. Bylo vidět, jak se mu do očí nahrnuly slzy.

„Nico?" Zeptal se tiše.

„Ano?" Chytil jsem ho opatrně za rameno a objal ho zezadu.

„Je možné, abych si to pamatoval, ale už se na to nedíval, jako tehdy. Myslím, že vím, že to bylo a si někde v hlouby to místo má a je mi po ní smutno, ale už spíš jako po jako kamarádce, než po někom, kdo pro mě v životě znamenal tolik?" V jeho hlase byla cítit bolest, velká, ale zároveň mu to bylo líto.

„To nic, jen jsi se přes to přenesl. Pamatuješ, jak jsem vyváděl za Biancou? Teď už vím, že se to stalo, pořád mi chybí, ale řekl jsem si: ,Jednou něco krásného končí, ale jen proto, že má místo toho přijít něco, co je ještě krásnější, než bylo tohle' A pak jsem našel Hazel a spoustu nových přátel. A nakonec tebe." On se otočil, objal mě zepředu a začal vzlykat. Nevím kde ty slzy pořád bere, ale to bude tou mořskou podstatou. Nakonec se rozhodl vzít si jinou postel, se slovy:

„Tohle už nejsem já, ten kluk už není."