Percy na dně

Percy

Nico chodil po ulicích, jako zmámený. Zničehonic zahnul, pak se zase otočil, hned na to se zastavil a, co bylo divné, čenichal, jako pes, který cítí párky.

Najednou zašel do jedné boční uličky, podobné, ze které mě dostal.

„Podle vůně by to mělo být někde tady. Jenže kde?" Začal prohledávat uličku, a já si mezitím zapálil. Opřel jsem se bokem o zeď a chvíli jsem ho jen tak pozoroval.

„Co hledáš?" Zeptal jsem se ho, když jsem dokouřil, odhodil špačka na zem a zašlápnul ho.

„Nějaký vchod, ale nevím, jak vypadá." Rozhodil bezmocně rukama. Chvíli jsem koukal po uličce, když jsem uviděl malý znak: Ω, nevim jak, ale věděl jsem, že je to řecká omega. A zlatě to zářilo.

„Hele," ukázal jsem na to, „a co tohle?" Nico ke mně přiběhl a podíval se směrem, kterým jsem ukazoval.

„To bude ono!" Vyjekl a sáhnul na ten znak.

Na zdi, na které byl znak, se objevil zářivý obraz. Vypadal, jako obraz dveří. Celé to zapadlo a odsunutím se ty dveře otevřely.

„U bohů.." Zašeptal Nico vedle mě. Objevila se chodba, byla kamenná a ozařovaly ji louče. Podíval jsem se na svého průvodce a on zase na mě. Oba jsme souhlasně kývli a vydali se do chodby. Jakmile jsme vstoupili, tak se dveře za námi zasunuly zase zpět a vypadalo to, jakoby tam nikdy žádný otvor nebyl.

„No, není cesty zpět." Konstatoval jsem a zahleděl se do chodby, která, ač byla osázená loučemi, byla tmavá.

„Vytáhni meč." Pobídnul mě Nico. Já jsem mu moc nevěřil, ale vytáhl jsem pero a otevřel ho. Místností se náhle rozlilo bronzové světlo. Vydali jsme se dál.

Po asi dvaceti metrech, byly točité schody, vedoucí dolu. Bylo jich moc, ale najednou jsem uslyšel cosi, co by tady v podzemí být nemělo.

„Slyšíš to taky?" Otočil jsem se na svého společníka.

„Jestli myslíš ptáky, tak ano, slyším." Odpověděl zaraženě. Seběhli jsme posledních pár schodů a... Ocitli jsme se v ráji. Všude byly stromy, a když ne stromy, tak keře a někde byla dokonce vzrostlá vinná réva, obtěžkaná hrozny. Stromy byly snad kouzelné. Některé měly zlaté plody, nejen jablka. Jiné měly duhovou korunu, další omamně voněly a nabádaly k nakousnutí, ale nějak jsem věděl, že to zkoušet nemám.

A uprostřed toho všeho byl velký balvan, na kterém seděl jakýsi blonďatý výrostek, který hrál líbezně na loutnu.

„To je vládce Apollon." Zašeptal mi Nico a šel za ním.

„Vládče Apollone?" Promluvil na něj opatrně. Bůh zvedl hlavu.

„Ahh... Nico, už tě tu čekám, i s tvým doprovodem." Usmál se na nás.

„Jste dohodnut s Persefonou, že?" Otázal se ho černovlásek (on, ne já).

„Ano, takže jste se s ní setkali. Ale asi vám neřekla proč, to je celá ona." Apollon položil loutnu a popošel k nám. „Račte za mnou." Pobídnul nás.

Procházeli jsme tou kouzelnou zahradou a já se rozhlížel.

Nico asi taky, ale něco ho asi tlačilo.

„Jaktože jsem o téhle aleji nikdy neslyšel?" Vyhrknul najednou.

„No, protože o tomhle moc bytostí neví. Ale odkud si myslíš, že se všechny ty kouzelné plody vzaly?! Je to takové moje utajené hobby." Ani se na něj nepodíval a vedl nás dál.

„No, jsme tady." Ukázal bůh na strom, na kterém rostly švestky, ale ne jen tak ledajaké švestky, tyhle byly velké, asi jako pěst. „Tohle tě zbaví chuti, a potřebě na omamné látky." Utrhnul jednu a podal mi ji. Zakousnul jsem se do ní. Chutnala divně, jako prach. Najednou se mi zatemnělo před očima, zaklepal jsem hlavou, abych se  toho zbavil. Otevřel jsem oči (ani nevím, že bych je zavíral) a najednou jsem neměl chuť na další cigaretu, dokonce se mi to protivilo.

„Jak jste to udělal?" Zmateně jsem vyjekl.

„Já ne, to tady Odvikát." Ukázal na strom.

„Neměl byste i něco na paměť?" Zeptal jsem se.

„Možná, ale řekl bych, že ti to chce oživit tady Nico." Podíval jsem se na něj, ale on si najednou prohlížel zaujatě své boty.

„Dobře, ale jak se dostaneme ven?" Podíval jsem se bohu do očí. On jen máchl rukou a celý obraz se rozostřil, ale když se to ustálilo, tak jsme byli, já a Černovlásek, opět v oné uličce.

„Víš, mně už to všechno zapadá. Jediné, co mi nejde do hlavy, je dívka, kterou jsem viděl v tom bistru." A tak jsem mu vyložil vidinu. On pozorně poslouchal.

„Myslím, že jsi připravený přijít zpět do tábora." Kývl, když jsem skončil výklad vidiny.