Percy na dně

Nico

Nastal chaos, kdy jsme rozeslali všechny satyry, do všech koutů země. Pár polobohů, mezi nimi i já, se též vydalo na průzkum. Ovšem bez výsledků. Hledali jsme ho všude možně, ale po Percym Jacksonovi, ani památky. Dokonce ani najády ho neviděly.

Po několik měsíců neustálého pátrání jsme přestali doufat, ale něco mi říkalo, že je naživu. Napadlo mě, kouknout se do Podsvětí.

Přenesl jsem se stíny pár bloků od vstupu do Podsvětí. Dolů jsem se nepřenesl, protože je to horší, vždy je to více vyčerpávající, i když nevím proč, když je Podsvětí tak nějak domovem stínů.

No zkrátka, jsem procházel ulicemi, míjel jsem jednu smradlavou, slepou uličku za druhou. Vycházel z nich takový známý zápach potu, moči, a lehce i smrtí. Ale když jsem procházel kolem poslední, ucítil jsem cosi povědomého. Byl to sice ten nejstrašnější zápach, jaký jsem kdy cítil, ale něco mi připomínal.

Samozřejmě to byl puch drog, potu a všelijaké ty normální, co bys pohledal v postranní uličce, ale zavála tam i vůně, kterou bych tam teda nečekal. Byl to blahý, slaný pach oceánu.

Zarazil jsem se, a kouknul do té tmy. Nic jsem neviděl. Řekl jsem si, že se mi to asi zdá, otočil jsem se k odchodu. Jen co jsem popošel, prošel kolem mě nějaký muž, který nesl v ruce podivný balík.

To mě zajímalo, ani nevím proč, a tak jsem se připlížil k rohu. To co jsem slyšel, mě dostalo. Ne obsahem, ale tím, kdo mluvil.

„Máš ty prachy?" Ptal se jeden. Ten jeden hlas jsem sice neznal, ale ten druhý... ten druhý mě zarazil.

„Jasná páka, tady." Sice nezněl úplně, ale já jsem věděl... Našel jsem Percyho Jacksona.