Percy na dně

Nico

Spolu jsme s Percym vydali na noc do nejbližšího hotelu. Peněz jsme, díky Persefoně, měli dost. Objednal jsem dvoupokoj, se společnou koupelnou a dokonce i s malým barem.

„Jdi se umejt první, já objednám nějaké jídlo, hm?" Řekl jsem mu, když jsme došli do pokoje. Ani neprotestoval a zalezl si do koupelny.

Já si prohlédl pokoje. Oba byli veliké, asi jako sruby v táboře. Jeden byl zlato-modrý, s velkými francouskými okny, s výhledem na moře. Uprostřed byla obrovská manželská postel, stejně laděná, jako pokoj. Ten jsem se rozhodl nechat Percymu. Druhý byl stříbrno-zelený, s jedno a půl lůžkovou postelí. Povlečení a polštáře byly také laděny do barev pokoje. Okna byla o něco menší, než ve vedlejším pokoji, ale mně to vyhohovalo. Na pravo od postele, na zdi, bylo velké zrcadlo, kde jsem se viděl celý. Chvíli jsem se na sebe jen tak díval, když jsem uviděl za sebou pohyb. Otočil jsem se a ocitl se tváří v tvář tomu zelenoočku, musel jsem být rudý, jak rak, jelikož se začal lehce smát. Byl o něco vyšší, takže se nademnou malinko skláněl. Radši jsem uhnul hlavou, ale mě chytil pod bradou, přitáhl si mé rty k těm svým, a najednou je spojil. Byl to magický okamžik a já ho nechtěl skončit, ale musel jsem.

„Musim objednat to jídlo." Utrhnul jsem se, i když jsem se musel hodně ovládat. „Co by sis dal?" Kouknul jsem na něj  od telefonu.

„Hambáč." Ozvalo se, jelikož již přešel do svého pokoje. Tak jsem mu ho objednal a já si řekl o špagety. Vrátil jsem se do svého pokoje. Posadil jsem se na postel a přemítal o okamžiku, který se před chvílí stal, když tu se vedle zrcadla objevila duhová koule. Došel jsem k ní. Obraz rozjasnil a přede mnou se objevil Cheirón.

„Nico, kde jsi tak dlouho? Máme o tebe strach." Staral se, ale něco mi nehrálo.

„My? Neříkejte, že se vrátil pan D., ale ani ten by se o mně nezajímal." Pídil jsem se. A pak se na scéně objevil Jason a Leo.

„My se o tebe bojíme, snad jsi nezůstal v tom Podsvětí? I když... Kde to jsi?" Začal Jason.

„Nebojte, vše je v pořádku. Víc vám zatím říct nemůžu, a ani nechci. Sami uvidíte, až se vrátím." Usmál jsem se. Líbilo se mi, jak se o mě někdo bojí. Zvlášť, když je to osoba, která je momentálně ve vedlejším pokoji.

„Dobře, a to s tím imbecilem Willem s nedělej vrásky, moc lidí se s ním kvůli tomu nebaví." Informoval mě ještě Leo. Já zaslechl za sebou kroky a tak jsem to rychle ukončil, se slovy: „Už musím." Obraz potemněl, ale Percy to zaznamenal.

„Kdo to byl?" Hned se zajímal.

„Pár lidí, z toho místa, kam tě vedu. Proč?"

„Já... si na ně matně vzpomínám... To byl Leo? Ten skřítek?"

„Páni... A na co si ještě vzpomínáš?"

„Moc toho není, jen pár jmen, jako tady Leo, pak... Ten druhý, ten blonďák, to byl Justin? Ne... Jason?"

„Správně."

„A to místo, je takový... řekněme... tábor? Se sruby? A s jahodami?" To už jsem měl vykulené oči, tohle jsem nečekal.

„Asi začneme s výcvikem, ale až ráno." Zívl jsem si.

„Víš.. Omlouvám se.. za tamto.... Asi jsem na tebe moc hrr..." Smutně si začal měřit podrážky u bot. V tu chvíli cinklo u dveří. Šel jsem otevřít. Byla to jen pokojská, která nám donesla večeři. V klidu a potichu jsme to snědli v kuchyňce, dali jsme si colu z baru. On byl pořád takový, jako by si něco vyčítal.

„Netrap se tím..." Začal jsem, ale nevěděl co dál. „Spíš jsem to nečekal." Utěšil jsem ho a pohladil ho po paži. On se na mě usmál, ale zase se věnoval svému, teď již prázdnému talíři.

„Radši si půjdu lehnout." Prohlásil rozhodně. Já mu jen přikývl a dojedl špagety. Nádobí jsem nechal za dveřmi a šel si dát sprchu. Pustil jsem si rádio, které nevím, kde se vzalo. Začala tam hrát docela správně umístěná písnička: Stand by you od Rachel Platen, tak jsem si s ní trochu pozpíval, jelikož ji mám docela rád.

Vrátil jsem se do svého pokoje, kde jsem našel čisté pyžamo. Vršek byl černý, s malou kapsičkou na prsou a dolejšek byly volné pyžamové kalhoty, které byly bílo-černé, prouškované. Zalezl jsem si do peřin. Úplně něco jiného, než beton v uličce. A okamžitě jsem usnul. Samozřejmě jsem měl sen, tedy spíše vidinu.

Byli jsme s Percym těsně před silnicí, která vedla k Táboru polokrevných. Oba jsme běželi, což znamenalo jediné - nestvůry. A podle řevu jich bylo hodně. Nějak jsem se nemohl propadnout do tmy, asi jsem to už použil mockrát, pak se to vždycky zasekne, od té doby, co mě po každém skoku do tábora mažou tím sajrajtem, který mi míchaj satyři.

Pak se to změnilo a koukal jsem se, jak sedím u lůžka na ošetřovně, na kterém byl Percy a měl zavřené oči. Ale nebyl jsem tam sám. Vedle mně byl duch Annabeth, ale nekoukal se na lůžko, ale směrem, kde jsem byl, jako snový pozorovatel.

„Dohlédni mi na něj, Nico. Prosím. Jsi pro něj to nejlepší, co může mít." Pak se sen rozplynul a já se probudil. Otevřel jsem oči, a uviděl nad sebou ty jeho.

„Dobré ráno, ospalče. Slíbil jsi mi šermířský výcvik." Culil se na mě. Já ho jen odstrčil a vylezl z postele.