Percy na dně

Nico

Zastavili jsme se až před bytem paní Jacksonové a jejího přítele. Podíval jsem se na Percyho a zeptal se ho:

„Připraven?" On se zhluboka nadechl.

„Ať to mám za sebou." Kývl. Já zaklepal na dveře, a jak jsme se dohodli, Percy zalezl kousek na stranu, aby ho neviděla hned. Dveře se otevřely a v nich stála paní Jacksonová, která vypadala velmi ustaraně a oči měla opuchlé od pláče. Když mě uviděla pokusila se o úsměv.

„Ahoj, Nico. Stalo se něco, máš o něm nějaké zprávy?" Zeptala se doufajícím hlasem.

„Něco lepšího." Pokynul jsem Percymu, který vstoupil do dveří se slovy:

„Ahoj, mami." A usmál se. Paní Jacksonová si rukama zakryla ústa v oněmělém úžasu.

„Percy?" Nadějně se zeptala a následně ho objala. „Tolik jsem se bála. Kde jsi byl?" Začala naplno vzlykat a on se po malé chvilce přidal.

„Sally? Kdo to je.." Ozvalo se z bytu a následně se za paní Jacksonovou objevil její přítel Paul. Když nás uviděl, taky se mu naběhly do očí slzy.

„Percy.." Přišel k nim a objal je oba. Nechal jsem je, ať si tu chvilku užijí, přece jen se neviděli skoro rok.

Po chvicle se pustili, ani jeden neměl suché oči. Paní Jacksonová se podívala na mně.

„Děkuji, Nico. Žes mi ho dovedl domů." Přišla ke mně a také mě objala.

„Asi bysme měli jít dovnitř, ať nám to povyprávíte." Prohlásil Paul, tak jsme se dostali do obýváku, kde jsme si sedli na pohovku já, Percy a vedle něj paní Jacksonová, sand aby se ujistila, že není duch. Paul si sedl do křesla naproti.

„Tak nám to pověz, Percy." Pobídl ho. A Percy spustil od té doby, kdy byl v nemocnici, kde si nemohl na nic vzpomenout, ani na jméno, tak mu dali jiné a s  tím žil celou tu dobu, dokud jsem nepřišel já. Celou tu dobu byl na drogách a nic si nepamatoval. Žil v té uličce a s nikým se moc nebavil, akorát s dalšími závislími, od kterých bral a kterým občas dal trávu. U toho se paní Jacksonová dívala trochu zděšeně. Nedivím se jí.

Dále jsem se zapojoval i já. O líbačkách jsme jim zatím neřekli, asi by to neunesli. Když jsme jim dovyprávěli příběh, bylo chvilku ticho.

„Ale Cheiron o tom neví?" Zeptala se paní Jacksonová.

„Ne, skoro nikdo neví, že je Percy se mnou, jen Poseidon, Tyson a Persefona s Apollonem, ale všichni mlčí, na mé přání. A tak bych i vás chtěl poprosit, aby jste to nikomu neříkali. Chci to mít, jako takové naše tajemství. Navíc se momentálně sám sobě moc nepodobá, tak by to byl pro ně šok. Nebo by se mohlo stát, že se sem nakvartýruje půl tábora." Paní Jacksonová a Paul se na sebe podívali a pak přikývli.

„Jestli je to tvé přání, Nico, tak ti vyhovíme. Jen se nám prosím ozývejte." Podíval jsem se na ně s vděkem.

„Ale zůstaňte zde prosím přes noc, takhle večer vás napadnou akorát nestvůry." Poprosila nás paní Jacksonová. Jen jsme kývli a po chvilce jsme se odebrali do Percyho pokoje. On vytáhl ze skříně nafukovací matraci. Z batohu, který jsme koupili cestou, jsem si vytáhl pyžamo. Percy šel do koupelny, abych měl soukromí. Jen co jsem si sedl na matraci a chystal jsem se zalehnout, se ozvalo klepání na dveře.

„Už můžeš." Řekl jsem, ale místo Percyho to byla jeho mamka. „Děje se něco, paní Jacksonová?"

„Jen jsem ti chtěla poděkovat, že jsi nad ním nezlomil hůl, když jsi ho našel v tom stavu, ve kterým byl. A že jsi ho dovedl sem, domů. A taky... že máš u nás vždy dveře otevřené, když budeš potřebovat." Do pokoje vešel Percy, ve svém modrém pyžamu s rybou. Jakmile nás uviděl, tázavě se na nás podíval.

„Neboj, jen jsem, tady Nicovi, děkovala, že tě přivedl domů." Prohrábla Percymu vlasy, ten ji ještě letmo objal, na dobrou noc zhasl a lehl si.

Já nějak nemohl usnout a zíral jsem do stropu. Najednou se Percy začal vrtět, ale zatím jsem tomu nedával pozornost, ale po pár minutách se začal klepat a křičet:

„Ne! Prosím! Já nechci být sám! Ne!" Podíval jsem se na něj. Po tvářích se mu, v měsíčním světle leskly slzy. Rychle jsem si klekl vedle postele a začal ho hladit po vlasech. Do pokoje vběhla paní Jacksonová, celá vyděšená se na mne podívala.

„Asi jen zlý sen." Uklidnil jsem ji. Ona jen úlevně kývla a odešla. Percy začal ze spánku vzlykat. Znovu jsem ho pohladil po vlasech a utěšoval ho: „Pššt. To je dobré, nejsi sám." Lehce jsem pousmál, protože mi trochu připomínal mě, když jsem žil s duchem Mínose, taky jsem se bál samoty.

Najenou se jeho oči otevřely, celé vyděšené. Podíval se na mne, jakoby jsem byl přízrak.

„Nico.. Já se bojím." Svěřil se šeptem.

„Čeho? O čem se ti zdálo?" Byl jsem přesvědčen, že to z něj vytáhnout, aby se mu ulevilo.