Percy na dně

Percy

Jako první jsme s Nicem zašli do bistra, kde nám objednal každému sýrovou bagetu a střední colu. Chvíli jsem se na to jídlo koukal, ale jakmile jsem se do toho zakousnul, tak jsem to měl rázem v sobě. Podlouhé době pořádné jídlo. Zapil jsem to tou colou, a najednou jsem uslyšel, jak se můj společník směje.

„Čemu se směješ?" Kouknul jsem se na něj podezíravě.

„Nic.. Ničemu..." Snažil se uklidnit. „Jen... Jak dlouho jsi nejedl?"  Utřel si slzičku smíchu.

„Od včera."

„Myslím před tím, než jsem tě našel?" Nakonil jsem se k němu.

„Ehmm..." Zamyslel jsem se, ale nic takového, jako jídlo jsem si nepamatoval. „To si nepamatuju." Zavrtěl jsem nakonec hlavou.

„Tak to už chápu, proč jsi to zhltl tak rychle."

„Ale zároveň jsem dlouho neměl hlad, až po tom tvim muffinu jsem ho zase pocítil."

„A je ti alespoň líp?" Pohladil mě po hřbetu ruky, kterou jsem měl vedle tácu od jídla. Nevím proč, ale pocítil jsem jakési šimrání, alenedokázal jsem to identifikovat.

„A..ano, je to dobrý pocit, mít zas něco v břiše." Prohlásil jsem a otočil mou ruku tak, že jsem držel Nica mezi prsty. Ten si asi uvědomil, co dělá a odtrhnul svou ruku od té mé, jako by tam byl nějaký had.

„Nestyď se." Řekl jsem mu konejšivě a pokusil jsem se ho pohladit po tváři, ale on ucukl.

„Ne... Nemůžu... Nemůžu..." Opakoval šokovaně a rozběhl se k toaletám. Nešel jsem za ním, protože jsem tušil, že teď potřebuje chvilku, aby to všechno pobral.

Čekal jsem na něj, a přitom se koukal z okna, s podepřenou hlavou a přemítal si můj „život", který jsem si pamatoval. Když tu něco třísklo za dveřmi toalet. Rozběhl jsem se tam, ale než jsem tam doběhl, tak ty dveře vybouchly a za nimi se vynul dým.

„Nico!" Zakřičel jsem, když jsem si všimnul jeho bezvládného těla na zemi, a běžel k němu. Položil jsem si jeho hlavu do klína a pohladil ho po vlasech. A něco se mi mihlo před očima. Byla to scénka, kdy se takhle skláním nad krásnou, blonďatou dívku, která mi šeptá: „Neplač... Chaluhový mozečku... Prosím neplač.." . Zatřásl jsem hlavou, abych to zahnal. Pak jsem se postavil a podíval se na toho, kdo to tomuhle klukovi mohl udělat. Když jsem to uviděl, popravdě jsem se leknul.

Byla to postava, asi tak vysoká, jako já, ale byla jistě ženská. Nohy měla divné, jednu kovovou a druhou oslí. Její vlasy hořely, nebo to spíš byl oheň sám. A měla tesáky, jako upír. Instinktivně jsem sáhl do kapsy u tepláků, kde se mě drželo bronzové pero.

„Otevři ho.." Zasýpal za mnou Nico, nějak jsem mu věřil a otevřel to. Okamžitě mi v ruce vyrostlo v meč.

„Ty vole." Ulevil jsem si z překvapení, meč byl dobře vyvážený, ale stejně na mě byl trochu těžký. Raději jsem ho vzal do obou ruk a máchl s tím k té zubaté dámě. Ta se rozprskla ve zlatý prach.

Moc jsem se tím nezabýval a padl na kolena k Nicovi.

„Zavolejte někdo sanitku!" Zaječel jsem a hladil ty jeho havraní vlasy. Kupodivu v tom bistru nikdo nebyl, jakoby tu ani nikdy nikdo nebyl.

„Sáhni mi do kapsy." Zachraptěl, ale moc potichu.

„Co?" Zeptal jsem se zmateně.

„Sáhni mi do kapsy, měl by tam být pytlík, vyndej ho." Poslechl jsem ho a vytáhl jsem onen pytlík. Byly v něm plátky čehosy, co prřipomínalo nakrájený pudink, a to si srandu nedělám.

„To je ambrozie." Začal vysvětlovat, ale dál sýpal. „Pokrm bohů, ale do jisté míry léčí i polobohy. Dej  mi jednu do pusy." Otevřel tu svoji roztomilou.. Ne... nepřemýšlej  nad tím. Vynadal jsem si. Dal jsem mu do úst jeden plátek a sledoval, jak rychle se do jeho těla vrací síla.

„To je lepší." Posadil se a promnulm si spánky, už ani nesýpal. „Díky." Podíval se na mě v úctě.

„Co to bylo zač?" Kývnul jsem směrem, k hromádce zlatého prachu.

„Empúsa." Povzdechl si ustaraně.

„Co to?" Naklonil jsem hlavu, že nechápu.

„Démonka dcera Hekaté. Nesnáším je." Zněl trochu podrážděně, ale nedivím se mu, já byl taky.

„Kam jdeme dál?" Zeptal jsem se. „Doufám, že někam, kde nebudou ty... Empúsy si říkal viď?"

„Jo, ale nezaručím ti, že na nás nevybafnou i další nestvůry."

„Kolik jich kurňa je?" Jsem ale zvědavý, ale když je tohle můj život, musím o něm lecco vědět.

„To ti neřeknu. Ne že bych nechtěl, ale nedají se spočítat, jelikož se můžou regenerovat."

„Tos mě tedy uklidnil." Ušklíbl jsem se a pomohl mu vstát. Hned co jsme zavřely dveře prázdného bistra, tak zmizelo. A to jsem si myslel, že mě už dnes nic nevystraší. Jak já se mýlil.