Percy na dně

Nico

Nějak jsem v noci nemohl spát. Pořád jsem si přemýtal části proroctví. Až slepá vlna připluje, to je divné, ani to nedává smysl. Starý hrdina přihlásí se, to určitě znamená Percyho, až se přizná, že není Patrick Stripe, ale Percy, ten Percy. A tak dále. Ale myslel jsem jen na tyhle dvě části. Nevím proč.

Pak jsem chvíli koukal do stropu. Nakonec začalo svítat. Ještě jsem chvíli ležel a pak se vydal do koupelen. Samozřejmě jsem se ještě převlékl, abych po táboře neběhal v pyžamu.

Omyl jsem si obličej studenou vodou, to mě vždy uklidnilo, i když jsem nebyl syn Poseidona. Opíral jsem se o umyvadlo a oukal do něj, abych si urovnal myšlenky, když se za mnou ozvaly kroky. Otočil jsem se a stál jsem naproti Willovy, který se na mě usmíval. „Ahoj, Nico."

„Co chceš?" Neměl jsem na něj náladu, tak jsem na něj trochu vyjel.

„No..." Podrbal se na týle, jakoby se bál, že ho v něco proměním. „Já, jsem trochu přemýšlel.." Podíval se na mě s otázkou, jestli může pokračovat, v očích.

„Nad čím?" Pozvedl jsem tázavě obočí a založil si ruce na prsou.

„No.. Nad námi.."

„Jak to myslíš?" Divil jsem se. „Vždyť máš partnera, ne? A navíc mě nemiluješ, tak jak ,nad námi'?"

„Já.. jsem... mi došlo.."

„Tak to vyklop." Už jsem ztrácel nervy.

„Že o tebe pořád stojím. A chyběl jsi mi. Moc se omlouvám, že jsem tě zradil." Pomalu se ke mně začal přibližovat. Já jsem bohužel neměl kam uhnout.

„Wille, já už tě nechci." Začal jsem panikařit, ale on se stále přibližoval. Dal jsem ruce před sebe, abych ho udrže dál od sebe. On se ale stále tlačil a nakláněl , se slovy: „Ale chceš." Chytil mě za bradu a pokusil se mě políbit. Já místo toho natáhl ruku a vlepil jsem mu jednu facku. Chvíli se díval zaraženě. Tím jsem získal možnost útěku, kterou jsem využil a vyletěl z koupelen. Will se brzy vzpamatoval a vyrazil za mnou.

Překvapoval mne. Takhle jsem ho ještě nezažil, aby byl tak ostrý. Začal jsem se ho bát. Dal jsem se na útěk, ale on za mnou.

„Nico, neutíkej... Já vím, že mě pořád miluješ, jen si to nechceš přiznat." Volal za mnou jaksi toužebně. Já přidal, ale stejně mě doháněl. Ohlédl jsem se, což jsem neměl dělat, jelikož byl hned za mnou. Chytil mě za ruku a otočil k sobě.

„Wille, prosím!" Začal jsem brečet. Podíval jsem se mu do očí, ale nebyly jeho. Will má jasně modré oči, nyní byly temně zelené, jako noční oceán. „K.. kdo jsi?" Zeptal jsem se roztřeseně.

„Já jsem Polybotes a nyní tě unesu." Rozesmál se. Já jsem ale povolal kostlivce, kteří ho popadli. Na to, že to byly jen kostry, ho držely dost pevně, aby jsem ho mohl praštit jílcem meče, který jsem vytáhl. Willovo tělo se svezlo na zem a já přímo viděl, jak z něj vyletěl obláček zeleného světla, asi Polybotova duše. Vzal jsem ho do náručí a odnesl do hlavní budovy.

„Cheirone?" Zavolal jsem, když jsem otevřel hlavní dveře, v hlavní budově. Uslyšel jsem, jak z Cheironovy kanceláře mluví hlasy. Položil jsem Willa na gauč a zaklepal na dveře. Hlasy utichly, ale předtím jsem jasně slyšel Cheirona, tím jsem si jist. Dveře se otevřely a byl v nich Cheiron ve svém křesle.

„Copak se děje, Nico?" Otázal se, já se nadechl a pověděl, co se stalo. Když jsem dokončil výpověď události, která se mi stala, Cheiron byl velmi zachmuřen. „Poseidon říkal, že se mu oceán vymyká, ale že jeho děti by to měly zvládnout, ale nevíme, kde jsou."

„Možná byste měl něco vědět, jen prosím zavolejte Patricka..."

____

Děkuji za trpělivost, nějak mě opustila inspirace, ale je zpět!

Dále vám děkuji za pokoření 1K přečtení, je to magická hranice a já jsem ráda, že se vám má povídka líbí.