Percy na dně

Percy

Jen co vstal, udělal si hygienu a převlékl se (Měl opět černé triko a upnuté džínsy (taky by si měl pořídit něco veselejšího, když už jsme u toho oblečení)), mě učil nějakou teorii. Jako že meč musí být správně vyvážený - jinak je úplně k h...u, jak se správně drží a tak podobně.

Když se najedl, šli jsme na dvůr,  naštěstí tam nikdo nebyl, kde začal moje první lekce v ohánění se s mečem. Začali jsme základními výpady do vzduchu. Prý mi to docela šlo, ale já byl zničený, jako bych uběhl maraton.

„Vlez si do bazénu." Pobídnul mě Nico. Moc jsem mu nevěřil, ale udělal jsem to. Najednou se mi do těla vlila nová síla. Nechápavě jsem se ohlížel po hladině.

„To je díky tvému otci." Vysvětlil mi to černovlásek.

„Aha. A co ještě umím?" Zajímal jsem se.

„Zkus si představit, jak má vypadat třeba ta hladina, nebo z ní udělat kouli." Zkusil jsem to, ale nešlo mi to. Nakonec se mi to ale povedlo. Nico mě jenom pozoroval. Když jsem dokončil tu kouli, usmál se a řekl mi:

„Myslím, že bysme měli vyrazit." Já jen kývl.

„Ale mám podmínku." Podíval jsem se na něj podmínivě.

„Dobrá, v čem spočívá?" Ušklíbl se.

„Taky si pořídíš nový hadry." Ukázal jsem na něj.

„Vážně?" Povzdechl si ublíženě.

„Jo, té černé máš až moc, vůbec v nich nevynikáš." Založil jsem si ruce na prsou.

„No dobře..." Vzdychnul a já se usmál, tedy spíš ušklíbnul.

V pokoji jsme se zabalili (vzali jsme jim pár plechovek coli a nějaké pytlíky a konzervy z baru a lednice), a vyrazli jsme směr Tábor polokrevných, se zastávkou v nějakém obchodě s oblečením kde si Nico koupil pár batikovaných trik, hned vypadal líp. Musel jsem se i uculovat, a držet se, abych se na něj hned nevrhnul. Byl k sežrání....

Nějak jsme se rozhodli jet autobusem, peněz jsme měli docela dost (pořád nevím, kde je vzal), tak jsme si to mohli dovolit až do New Yorku, stejně mě tam Nico chtěl ještě provést. A prý mě zavede i za mou matkou. Z toho jsem byl trochu nervózní, ale naštěstí se mi začali vzpomínky vracet natolik, abych věděl, že je to ta nejlepší osoba pod Sluncem, tedy hned po Nicovi. Musí se o mě strašně bát, byl jsem pryč tak dlouho a ani jsem se neozval. A pak tu bylo ještě něco, co mě tlačilo. Dívka jménem Annabeth. Vím že zemřela, dokonce v mém náručí. Ale teď mě mé city spíš táhly k Nicovi, a to mě trochu děsilo.

„Co ti je?" Zajímal se Nico, asi jsem musel vypadat zkroušeně.

„Pomalu si začínám pamatovat.." Zvedl jsem hlavu k obloze, abych zahnal slzy.

„A... to je špatně?" Ptal se opatrně.

„A.. Asi je to dobře, jen mi připadá, že bych měl cítit něco trochu jiného. Zvlášť s tebou a tou Annabeth. Netáhne mě to k ní, ale k tobě... Ani nevím proč." Poslední větu jsem spíš zamumlal, takže pochybuju že mi rozuměl, ale asi jo.

„Neboj se. Ona se mi včera ve snu ozvala. Nic ti nevyčítá. A je dokonce ráda, že jsem s tebou." Pohladil mne konejšivě po paži. Já se neudržel a vpadnul jsem mu do náruče a vše jsem zpustil. On mi objetí oplatil a hladil mě po zádech.

„Já.. se stydím, strašně... Tak moc se stydím, Nico." Vykoktal jsem mezi vzlyky.

„A za co?" Dovedl mě k nejbližší lavičce a posadil se tam se mnou, stále v objetí.

„Že jsem utekl... a stalo se ze mně tohle... Ne.. nemůžu se tam vrátit." Vytáhl jsem se z jeho objetí a koukal jsem se mu svými ubrečenýma očima do těch jeho. On mě jen pohladil po tváři. „Nmůžu se před nikým ukázat, jako troska. Stydím se za to." Zahleděl jsem se do dáli.

„Nestyď se, ty za to nemůžeš. Být hrdinou znamená, že ustojíš vše. Dokázal jsi toho tolik. Prožil jsi s ní téměř vše. Nikdo ti to nevyčítá. Jen se o tebe bojí." Otočil si mou hlavu tak, že jsme se koukali druhému do očí. Náhle je zavřel a spojil naše rty. Nebránil jsem se, naopak. Opětoval jsem mu polibek.

Když jsme se odtrhli, aby jsme se nadechli, jsme se pořád dívali jeden druhému do očí.

„Měli bysme vyrazit. Byt tvé mámy je kousek." Usmál se na mě. A vstal. Já ho doběhl a chytil ho za ruku. Cítil jsem se s ním v bezpečí.