Percy na dně

Nico

Mně to připadalo že je ta cesta jaksi klidná. Nikde žádná nestvůra = problém.

Skoro se to povedlo bez komplikací, ale jako obyčejně se to před Táborem polokrevných pokonilo. Došlo mi, že takovýhle klid zajišťovala Percyho aura, která se pořád nezměnila z feťácké do polobožské, což bylo dobře.

No teď jsme měli společnost. Ovšem že jsme se rozhodli utíkat, kdo by ne?! Bohužel Percy nebyl v kondici, vždyť byl pryč a bez tréninku skoro rok, takže nás brzy začaly, ty bestie, dohánět. Ohlédl jsem se po Percym, který za mnou zaostával a všiml jsem, že je těsně za ním jedna empúsa.

„Di immortales. " Zaklel jsem a vrhnul se mu napomoc. Vytasil jsem svůj meč a máchl jím, zrovna když se Percy skácel k zemi. Super, první potvora z kola ven. „Pe.. teda Patricku! Vstávej." Podal jsem mu ruku, kterou přijal, ale jak se zvedal, tak se mu do nohy vryl trojzubec.

Percy zařval, protože mu ten trojzubec projel skrz na skrz na stehně. Najendou se země otřásla a vytryskly z ní gejzír, který smetl zbytek nestvůr a jak se voda vracela pod zem, vzala sebou i ječící empúsy a drakény. Ale nevšímal jsem si toho, jelikož tu byl ten trojzubec. Percy vypadal, že se bolestí rozskočí.

„Vydrž!" Klekl jsem si, abych měl jeho hlavu na klíně. Vytáhl jsem kousek ambrózie a dal mu ho do pusy. „Jak to chutná?" Ptal jsem se ho, abych ho udržel při vědomí. Naštěstí jsem za kopcem uslyšel pohyb, táborníci, v čele s Jasonem se k nám hnali.

„Chut.. ná t..to, jak..jako ten muffin.. kte..který jsi mi dal poprvé, když jsi mě na..našel." Pak vyjekl bolestí. Z ran, ze kterých mu pořád čouhaly bodce trojzubce, mu lila krev a já ucítil jsem v očích slzy.

„Neboj.. V táboře se o tebe postarají." Už jsem vzlykal. Doběhl ke mně Jason, který si prohlédl Percyho zraněné tělo a konstatoval:

„Rychle s ním na ošetřovnu." Já pořád hladil Percyho po vlasech, až mě museli chytit další dva páry rukou. Naštěstí jsme šli hned za Frankem, který se proměnil na koně, který nesl Percyho, takže jsem s ním mohl zůstat na ošetřovně, když ho apollonovci ošetřovali. Mezitím si ke mně sedla Piper, na výzvědy.

„Nico, kdo to je?" Dívala se na mě a zkoušela mi číst pocity, ve kterých jsem se momentálně ztrácel i já. Byl jsem, jako v tranzu.

„To... to je P.. Patrick." Vykoktal jsem ze sebe. Ale zároveň se mi ulevilo,. „Patrick Stripe. Potkal jsem ho při pátráním po Percym, kterého jsem nenašel." Bylo mi trochu proti srsti, lhát kamarádům, ale už jsem si to vymyslel, tak to dokonám. Ale v podstatě to byla pravda, našel jsem ho, jako Patricka, ne jako Percyho, toho jsem našel až později. „Je to syn Poseidona. Tady je potvrzení." Podal jsem jí obálku, kterou jsem si obstaral ještě v hotelu, kde jsem si natajňačku s Poseidonem sesmolil tenhle plán. On mi poslal tuhle obálku, kde bylo řečeno, že je Percy, teda Patrick, jeho syn.

Piper to přečetla a podívala se na mě. „Donesu to Cheironovi. Ty tu asi zůstaneš, a počkáš na něj, že?"

„Jo, počkám." Tak jsem zůstal v místnosti sám, tedy až na tu vycpanou hlavu, která visela nad krbem. Čekal jsem dlouho, ale nakonec vyšel z operačního sálu jeden z apollonovců, myslím že to byl Andrey, se skleslou hlavou.

„Jak mu je?" Hned jsem vstal a vykročil k němu, jen se na mě podíval smutně a já věděl, že je zle.

„Přežije." Ujistil mne Andrey. „Ale..."

„Jaké ale?" Nabádal jsem ho, aby mi řekl háček.

„No.. jak ti to říct?"

„Lidsky." Vybuchnul jsem, až se lekl.

„Museli jsme mu tu nohu amputovat, ta noha se spravit nedá. Ale žije." Usmál se nervózně. Do pokoje vjel Cheiron na svém kolečkovém křesle.

„Nico, tak ses vrátil, to je dobře. Řekni mi něco o Patrickovy." A tak jsem mu to pověděl, ale musel jsem si dávat pozor, aby jsem nás neprozradil. Nakonec Cheiron jen kývl hlavou a odjel a já konečně mohl za Percym.

Ležel na posteli směl zavřené oči. Podíval jsem se mu pod peřinu na tu nohu, která tam ani nebyla. Hned jsem ji zase zakryl. Políbil jsem ho na čelo, vyšel z budovy a zamířil jsem do Héfaistova srubu za Leem.

___

Menší dotaz. Četl by někdo volné pokračování?