Percy na dně

Nico

To bylo, jako splněný sen. Percy Jackson mu opět zachránil život a ještě ho hladil po vlasech. Ale to nebylo to, z čeho jsem byl tak unešený, on mi řekl ať se nestydí! Nejspíš je to proto, že ztratil paměť, jinak by to určitě vnímal jinak.

„Haló, Země volá Nica!" Zamával mi rukou před obličejem. Ani mi nedošlo, že na mě mluví.

„Promiň, cos říkal?" Proč na mě musí tak koukat.

„Ptám se, kam teď." Vyložil mi to, jako bych byl malé děcko. Jen tak jsem si ho prohlídnul a usoudil, že tyto dlouhé vlasy mu sluší. Ale to oblečení...

„Do nejbližšího obchodu s oblečením." Rozhodnul jsem.

„Co ti vadí na mém oblečení?" Zeptal se nevinně. „Ale dobře, pak se stavíme pro ty cigarety?"

„Možná. Hele, butik!" Ukázal jsem přes ulici.

„Tak jdem." Povzdechl si.

Naproti dveřím byl uvítací pult, u kterého seděla jakási žena.

„Jak vám mohu pomoci?" Usmála se na nás, ale v tom úsměvu bylo cosi, co mi připadalo povědmě a někde v hlouby jsem tušil, že mám být na pozoru.

„Hledáme něco, místo tohohle." Percy si vytáhnul mikinu, která opravdu extrémně zapáchala.

„Dobrá, tak se podíváme, co bysme tu měli." Žena vyšla zpoza pultu a vedla nás obchodem. Zastavila se u stojánku, kde byly košile, kde sáhla po bílé, nějak záhadně věděla Percyho velikost, kterou jsem ani já nedokázal odhadnout jen tak. Poté jsme šli k dalšímu pultu, kde žena vzala šedivé ryfle s dírami a jedny černé společenské kalhoty.  A hned jsme šli zase pro triko, černé s rudou lebkou.

„Zkuste si tohle." Otočila se žena na Percyho. „Kabinky jsou hned támhle za rohem. My se tady s Nicem kouknem ještě po něčem. Hm?" Jak sakra zná moje jméno?

Hned jak Percy zašel do kabinky, se žena proměnila. Nebyla to žádná smrtelnice. Byla to Persefona.

„A, už vím. Táta po mně pátrá, co?" Došlo mi.

„To ano. Zmizel jsi, ale to teď není podstatné."

„A co je podstatné?" Zeptal jsem se lajdácky. Persefona mě nikdy moc nebrala, asi protože jsem syn jejího muže Háda, ale s jinou ženou.

„Mohu ti pomoct. A chci ti pomoci." Sklonila se a chytila mne za rameno. Já se vyvlékl.

„Ale. Odkdy?" Složil jsem si ruce na hrudi. Najednou se ozval Percy a já mu byl vděčný. Persefona se vrátila zpět do podoby prodavačky.

„Tak ukažte." Pobídla ho. Závěs se odhrnul a já zůstal zmražený. Jakon první si dal tu košili a šedivé děravé džínsy.

„Sluší vám to." Ta Persefona je často tak akorát na ránu.

„Hezké, ale asi se kouknu i po nějakých kalhotám." Otočil jsem se, aby ani jeden neviděli, jak se červenám. Došel jsem k pultíku s kalhotami, kde jsem zahlédl ty správné. Klasické kapsáče, akorát s maskáčovým vzorem.

Došel jsem s nimi za Percym. „Na, zkus si je." Pobídl jsem ho. On si je s vděkem vzal. Bylo na něm vidět, že se mu zamlouvají. Zalezl s nimi zpět do kabinky. Persefona kolem nás udělala zvukovou bublinu, tudíž se mnou chtěla ještě mluvit.

„Poslouchej. Jen se chci ujistit. Je to Perseus?" Naléhala na mne.

„To jste úplně slepá?" Vyjekl jsem na ni.

„Možná, ale není si vůbec podobný. Ale to je jedno. Jestliže je to on, asi bys měl navštívit Apollonovy áleje."

„Co prosím?" Nechápal jsem, asi i proto, že jsem o nich nevěděl.

„Apollonovy áleje." Zopakovala znuděně. „Vchod by měl být hned tady kousek. Najdeš je lehce. Pokud si pamatuješ vůni mých granátových jablek."

„Ano, ten pach se nedá zapomenout."

„Výborně!" Zašmátrala v kapse a vytáhla svazek peněz. „Na, ať máš čím zaplatit. A taky tam máš i na taxíka." Usmála se a bublina opadla. Zrovna, když vylezl Percy. V tom černém triku s rudou lebkou a v těch maskáčových kapsáčích vypadal dokonce lépe, než v košily, ale rozhodli jsme se, že to vemem všechno. Akorát jsme  k tomu přidali jednu mikinu, klasickou rozepínací, modré barvy (jak jinak, že) a jednu bundu větračku, šedé barvy.

Zaplatili jsme penězi od Persefony a  vyšli ven, zacítil jsem známý pach, pach prokletých granátových jablek.

„Kam teď?" Zeptal se Percy, který si rovnou vzal to triko a kapsáče.

„Dostal jsem doporučení, že do álejí jistého nafoukaného boha..."