Percy na dně

Percy

Hned po ránu jsem si zašel k jezeru, protože jsem chtěl být chvíli sám. Sedl jsem si na molo a koukal k horizontu. Obě nohy jsem spustil do vody, hned mi bylo lépe, uvolnil jsem se, opřel jsem se o ruce a nechával vítr, ať si pohrává s mými vlasy. Je zvláštní, že mě ten kov, který je momentálně mou nohou, netahá ke dnu, naopak byl nadnášen. Leo je moc šikovný, ale to už vím jak dávno.

Najednou se moře zneklidnilo a začaly se zvedat vlny. Hledal jsem po hladině příčinu, když se mi o nohy otřel delfín, a pobídl mě, ať se chytím jeho ploutve. Tak jsem tak udělal a delfín mě odvezl k dívce, která se pokoušela plavat.

„Haló? Je tu někdo?" Zavolala. Pustil jsem se delfína a chytil jsem onu dívku. Její havraní vlasy byly zmáčené a lepily se jí na obličej, takže jsem jí neviděl do obličeje.

„Klid, už tě držím. Jak se jmenuješ?" Dívka na mě natočila hlavu.

„J.. jsem Anette, Anette Green. A kdo jsi ty? A kde je břeh? Cítím ho, ale nevidím."

„Mé jméno je Percy. A břeh je před námi, ty ho nevidíš? Nebo máš vodu v očích?"

„Ne, já jsem slepá." Usmála se na mě, až jsem měl pocit, že si ze mě střílí.

„Tak to asi jo." Začal jsem ji táhnout ke břehu.

„Ale já jsem opravdu slepá." Zarazila se a odhrnula si vlasy z obličeje, a já uviděl mléčné oči. Zalapal jsem po dechu. Tohle jsem ještě nezažil.

Naštěstí mi s vodou trochu pomáhala, tudíš musela být taky potomek Poseidona. Dokonce nás doprovázeli delfíni, až ke břehu, kde se s námi rozloučili.

Pomohl jsem jí na břeh. „Jak dlouho jsi byla na moři? Pokud to víš." Zeptal jsem se.

„Popravdě? Nemám nejmenší tušení." Začala si ždímat vlasy, což je divné, protože má podobnou sílu, jako já. I když je pravda, že třeba Frank se taky namočí.

„Tak fajn, teď tě odvedu k Cheironovi, je to kentaur, ale má kouzelné křeslo, do kterého schová celé koňské tělo a vypadá pak, jako obyčejný vozíčkář." Vysvětlil jsem jí.

„No, to si musím jen představit." Lehce se zasmál a její smích se podobal vlnám, ne dravě, ale lehounce, jako při slunném počasí.

„Tak pojď." Vedl jsem ji přes prostranství tábora.

„A jak se to tu jmenuje? A co to je za místo?" Ptala se Anette, ale ne naléhavě, spíš zvědavě.

„Tohle je Tábor polokrevných, ale nepředstavuj si stany. Tady se cvičí polobohové, děti řeckých bohů." Začal jsem vysvětlovat.

„Oni existují?" Divila se Anette, to je typické u nováčků.

„Ano." Podíval jsem se na ní. Nedokázal jsem odhadnout, kolik jí je, protože to většinou napoví oči. Ale tipoval bych mezi dvanácti až patnácti. „Kolik ti vlastně je?"

„Asi třináct." Pokrčila rameny.

„Ty to nevíš?" Udivilo mě to, lidé většinou ví kolik jim je.

„Ne, nalezli mne v záchranném středisku pro miminka. Ani doktoři to neví." Vypadalo to, jako by jí to ani nevadilo, tak jsem se ani neptal. Najednou za námi přiběhla Piper.

„Patricku, Cheiron tě zve na poradu." Až teď si všimla Anette. „Ahoj, jsem Piper, dcera Afrodity." Natáhla k Anette ruku. Anette na mě zvedla hlavu a já pochopil. Nasměroval jsem její ruku do ruky Piper, ta se divila.

„Já jsem Anette." Usmála se, asi, moje sestra. „Promiň, ale jsem slepá."

„Aha, tak pojďte se mnou." Pobídla nás, Piper, mávnutím ruky. Anette mě zatahala za rukáv, tak jsem se k ní nahnul. „Neříkal jsi, že jsi Percy?"

„To je trochu komplikované, pak ti to povím."

„Dobře."