Boj

7. kapitola

Marc mě dostal do auta a na mojí tváři byl jistě ještě pořád rudý odstín. Svléknout se před tím pitomcem, který mi řekl, že si mám jít zaběhat, abych něco shodila, byl přímo horor. Zrovna on musel civět na moje prsa. Zrovna tenhle! Zlobila jsem se i sama na sebe.

Ani jsem nebyla tolik vyděšená z toho střelce, ale z toho, že jsem se musela tolik ponížit. Marc neřekl jediné slovo a to měl jediné štěstí. Okamžitě bych mu dala pěstí a utekla do lesa, abych se zakousla do stromu a dělala, že jsem větev.

Ještě, že mě nestřelil do zadku. Ukazovat mu kalhotky s mimoni? To bych radši na místě skonala.

K mému obřímu štěstí byl doktor pohledný chlápek něco málo přes třicet a já musela totálně zblednout. V čekárně si toho všiml i Marc.

,,Jsi v pořádku? Vypadáš jako bys viděla ducha."

Ducha ne, ale sexy doktora, co na mě bude zírat, zatímco budu v podprsence. Dnes už druhý hezoun v pořadí. Ne Marc nebyl zas tak sexy. Byl to pitomec.

Dveře ordinace se otevřely a culil se na mě ten neodolatelný brunet s potetovaným krkem. Z nohou jsem měla želé a bylo mi na omdlení.

,,Tak můžeme?" probral mě sametovým hlasem.

Do háje! Marcovy karamelové oči na mě nechápavě civěly a já si připadala jako ve vlčí smečce. Tohle by byla švédská trojka, na kterou bych v životě nezapomněla. Chtěla jsem se profackovat, když jsem nakročila k tomu fešákovi v bílém.

,,Odložte si." tak tohle jsem zrovna slyšet nechtěla.

,,Jak moc?" otočil se na mě pobaveně.

,,Abych mohl k ráně. Tady se pak položte."

Svlékla jsem si overal do půlky těla a nechala tentokrát ruce volně podél těla, když jsem se položila na lůžko.

Snažila jsem si nevšímat, jestli si mě prohlížel nebo ne, protože bych mu musela tu pinzetu zabodnout mezi nohy.

Nasáklou vatičku desinfekcí přiložil na moje pravé žebro až jsem sebou škubla. Zkoumavě jsem si prohlížela jeho upnuté bílé tričko, pod kterým se rýsovaly prsní svaly. No do háje! Moje podvědomí křičelo, aby mi dal číslo, ale copak já s takovou zadnicí měla šanci? Kdyby tu byla moje sestra, dal by jí ho bez mrknutí i sám.

,,Co se vlastně stalo?" promluvil na mě.

,,No,... pracovní úraz. Škrábla jsem se o něco."

Podezíravě si mě prohlédl až jsem mohla s jistotou určit barvu jeho očí – byly šedomodré.

,,Škrábla? Spíš to vypadá na něco,co proletělo okolo."

,,Nechci mít potíže."

,,To já taky ne. Ten chlápek venku mi dal pár stovek na pivo, abych pomlčel. Takže to byla kulka?" zahryzla jsem se do jazyka.

,,Neviděla jsem jí. Možná, že něco takového okolo mě proletělo." vzhlédl ke mně.

,,Mám zavolat policii? Postřelil vás on?"

,,Ne."

,,Dám mu pěstí a než přijedou policajti, budete mít čas utéct." pousmála jsem se.

,,Ne. Marc je můj šéf. Tohle se stalo opravdu jen náhodou."

,,Dobře."

Tvářil se jako profesionál a ani jednou jsem ho nenachytala na švestkách nebo konkrétněji na mých prsou. To Marc byl větší úchyl, přesně jak jsem předpokládala.

,,Moc se omlouvám za nepříjemnosti."

,,Tohle je moje práce a rozhodně raději budu zašívat střelnou ránu pěkný mladý holce než přišívat palec u nohy nějakýmu dědkovi." zrudla jsem až na zadku a usmála se na něho.

Kéž bych uměla flirtovat.

,,To asi ano."

,,Štěstí, že to nebylo hlubší."

,,Nebo o něco výš." povzdychla jsem si a on se s úsměvem otočil k nerezovému stolečku s nářadím.

,,Kdyby střela škrtla výš, nehrozilo by poškození orgánu, ale jistě by to pro vás bylo nepříjemné."

,,Jo, protože to bych si radši zašila doma před zrcadlem."

,,Rozumím." zrudnul i on.

Vzápětí vešla sestra. Ta byla snad těsně před smrtí a nejspíš si ani nevšimla, co mi doktor zašíval. Zírala na mě jako žába ze salátu a pak konečně promluvila.

,,Ten mladý chlapec patří k vám?"

,,Ano." odvětila jsem a pečlivě zkoumala doktorovy prsty, které mi zakrývaly ránu pod kus velké náplasti."

Než jsem stihla zareagovat, dveřmi vešel Marc rovnou za sestrou a já ho propalovala jedovatě očima. To neviděl, že jsem ještě svlečená? Nemohl počkat na chodbě?

Lékař se zvedl a tentokrát se v něm chlap nezapřel. Zatímco jsem se oblékala a on se zbavoval rukavic přímo přede mnou, pálil mě jeho pohled na mém hrudníku. Rozbušilo se mi srdce a urychleně se oblékla. Naše pohledy s bílým krasavcem se střetly a on se to snažil zakamuflovat otočkou na Marca.

,,Takže ránu jsem zašil. Má pět stehů. Nic nebudu zaznamenávat, jak jsme se dohodli." postavil se čelem Marcovi.

,,Fajn. Díky."

Seskočila jsem na nohy a šla k Marcovi.

,,Kdyby cokoliv, tady je moje číslo. Kdyby rána krvácela nebo byste měla zvýšenou teplotu." sehnul se ke kusu papíru, aby na něho napsal svoje číslo.

Teď přišla ta chvíle. Číslo dal mně a tak sladce se usmál, že jsem ho málem pohledem snědla.