NOVÉ JÁ

44.

Když jsem se brzy ráno probudila šla jsem si do kuchyně udělat něco k snídani. Bylo ticho. Pustila jsem si nahlas písničky a dělala přitom livance. Najednou se domem rozezněl zvonek. Strašně jsem se lekla a běžela otevřít.
"Maxi" vyštěkla jsem .

,,Ahoj" pousmála se.

,,Co tady děláš?" křikla jsem.

,,Proč se ptáš, to je jasný ne?" zakroutil očima.

,,Ptám no...nechápu co po mě ještě chceš" opřela se o futra dveří.

,,Ty ses teda vyspala.....co ti je prosimtě?" smál se.

,,Ty se mě ještě ptáš, déláš si ze mě prdel" a pomalu zavírala dveře.

,,Můžeš se laskavě uklidnit, co ti zase přeletělo přes nos?" strčil do dveří.

Ne nemůžu se uklidnit.... Ty seš takový kretén Kollere a já si myslela, že mě máš rád, že to semnou myslíš vážně.

,,Co to meleš, doprdele kdo ti co řekl..." řekl vážně rozzuřeně.

,,Nikdo mi nic říkat nemusel, stačí tě poslouchat." zavírala jsem dveře.

,,Přestaň se chovat takhle" odtáhl je zase zpět.

,,Jak takhle? Nejsem jako ty tvoje kurvy nebo co si tam mlel " zvýšila jsem hlas.

,,To už přeháníš ne?" zasmál se.

,,,Ty se tomu ještě směješ...víš co vypadni!"

,,Mám rád, když se zlobíš?" zkousl si ret.

,,Tohle máš taky rád" mlask.

Chytl si červenou tvář a stál nechápavě.

,,Ty nejsi jiná...jsi stejná jako všechny ostatní" otočil se a šel ke svému autu.

Zavřela jsem dveře a běžela do pokoje. Nevěřím co mi právě teď řekl. To nemohl říct. Se mi muselo jen zdát, jojo určitě s emi to zdálo.... ne řekl to, ja nejsem normalni probíhá..měla jsem v hlavě doslova kolotoč.
Pořad jsem slyšela, jak řiká :
Ty nejsi jiná, jsi stejná jako všechny ostatní.
Rozbrečela jsem se a lehla si do postele.
Dneska do školy nepůjdu nápisu Beck, aby mě omluvila...řekla jsem si... Vzala jsem si prášky na spaní a šla si lehnout.

Slyšela jsem jen nejaké hlasy.....jakoby v dalce, ale úplně jsem to ignorovala, asi se mi něco zdá.... slečno proberte se...haló slečno slyšíte mě. Zavřela jsem oči a spala dál. Probudila jsem se v bílé místnosti, kde kolem mě pípali stroje. Pochopila jsem, zž jsem asi v nemocnici, ale nevím, kde jsem se tu ocitla. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla známou tvář sedět na vozíku.
,,Lívance" křikla jsem.
Rychle jsem se zvedla, ale začala jsem tak kašlat, že jsem hned upadla. Přiběhla sestra, kterou někdo přivolal.

,,Teto Liss, jsi to ty" vypískla jsem hned jak jsem ji uviděla.

,,Ano, broučku jsem" prohlásila jsem.

,,Ty se mi zdáš viď "

,,Ne nezdám, jsem tady stebou" usmála se.

,,Co se vlastně stalo?"optavala se.

,,Tak trochu jsi podpalila dům." zasmála se.

,,Cože, ach ne moje livance, já jsem tak pitomá...teto nezlob se na mě, ja mám naspořený nějaký peníze tak zaplatím aspoň nějakou opravu domu ano." pokoušela se usmát.

,,Zlatíčko, všechno je v pohodě, vůbec se tím pitomím domem netrap, stejně jsem ho chtěla prodat...apsoň se všechny hnusný vzpomínky spálili a teď budeš bydlet v novém.

,,Tetoo, já nevím co na to říct, jsem hrozně šťastná, že tě mám." objala ji.

,,Co se mi stalo?" optávala se znovu.

,,Nedýchala ses moc kouře a měla jsi málo prokrvený mozek, museli se do něj podívat, takže jsi byla na sále. Naštěstí jsi v pořádku a budeš, neboj. Za dva dny tě pustí domů" usmála se.

,,Víš, já jsem se pohádala s Maxem, vzala jsem si prášky na spaní a šla spát." smutněla.

,,Achjo broučku, to mě moc mrzí, snad to bude brzy v pohodě" pohladila mě ruku.

,,Nevím, moc tomu nevěřím"

,,Je to tak zlý ?"

,,Celkem jo"

,,Smím se zeptat co se stalo?"

,,No...prostě...teto... on mi lhal teto, slyšela jsem jak se o mě baví a nebylo to příjemné" a nakoc ji pověděla úplně vše co jsem slyšela.

,,Holčičko to se nějak vysvětli neboj" usmála se.

,,Nechci to teď řešit, a jak je tobě?" sedla si.

,,No ještě neumírám" zavtipkovala.

,,Nedělej si srandu jo" zvážněla jsem.

,,Promiň broučku, ano je mi mnohem lépe, ale obě přeci víme, že to nebude trvat moc dlouho" usmála se.

,,Já vím teto, neboj budu tady s tebou pořád" zhluboka se nadechla.

,,Zlatíčko... tohle, ale nechci...já nedopustim, aby jsi mě viděla umírat" stiskla mi pevně ruku.

,,Ale ty jsi jediná koho tu mám"

,,Ani nevíš jak mě mrzí, že odcházím" vzklykla.

,,Nebudeme tu brečet, ano" vstala jsem z postele a šla ji obejmout.

V nemocnici se za mnou odpoledne stavila Beca, tak jsem ji všechno řekla co se vlastně stalo. Je to vlastně jediná moje kamarádka, které mohu všechno říct.

,,Víš Claud napadlo mě co takhle si koupit byt, pro nás dvě. Co ty na to ?" vyhrkla.

,,Ty bys semnou chtěla bydlet?" zajasala jsem .

,,No jasně, jsme plnoleté tak proč ne"

,,To je skvělý, a co Nick, nechce bydlet s tebou" zarazila jsem se.

,,Noo...nevím jestli on, ale já na to nejsem přípravná, přeci jen nechodíme spolu tak dlouho, abychom se pustili do takového kroku." vypravovala mi.

Celkem dlouho jsme si povídali, že jsem z toho usla.

Ťuk ťuk na dveře...Claud spíš...haló princezno.....zlatíčko moje to jsme já Max.
Vím, že jsem to posral...fakt hrozně moc mě to mrzí... nevěděl jsem jestli jsem si tím jistý nebo ne... A když mi Beca volala, že tu jsi, myslel jsem, že umřu... bylo mi vážně hrozně. Jen jak jsem mohl, tak jsem jel sem.
Chtěl jsem té vidět... nevím zda mě slyšíš nebo, ne, ale miluju tě Claud.