Chlapeckou ložnicí v nebelvírské věži se ozývalo pravidelné oddychování rušené jen občasným zachroptěním to se Neville Longbottom ve spánku nespokojeně zavrtěl a překulil se do pohodlnější pozice, aniž by se probudil. Okny do místnosti prosvítaly první nesmělé paprsky světla, jak se slunce ujímalo vlády nad svěžím březnovým ránem.
Harry Potter se probudil chladem jeho přikrývka, kterou si v noci nevědomky shrnul, ho zakrývala pouze po pás, holá hruď byla nemilosrdně vystavena studenému vánku, který proudil do ložnice z otevřeného okna přímo naproti Harryho posteli.
Harry si přitáhl peřinu až po bradu, ale ranní průvan ho už stačil probudit natolik, že za žádnou cenu nemohl znovu usnout. Po další čtvrt hodině se s povzdechem posadil na posteli, z nočního stolku zvedl své brýle a odešel do koupelny. Dávka ledové vody smyla i poslední zbytky ospalosti Harry se tedy oblékl, prošel společenskou místností, která v tu dobu zela prázdnotou, a bez delšího rozmýšlení zamířil pryč z nebelvírské koleje. Cestou ven vzbudil Buclatou dámu, která klimbala ve svém portrétu před tajným vchodem do nebelvírské části hradu.
„Kampak tak brzy po ránu?“ zeptala se Harryho rozespale ten ale neodpověděl a začal sbíhat dolů ze schodů.
Harry sám nevěděl, kam chce jít snad se projít po školních pozemcích jiskřících rosou, snad si vzít své koště z přístěnku u famfrpálového hřiště a trochu se proletět...
Když míjel dveře do hudebního sálu, překvapeně se zastavil zevnitř k němu doléhaly tóny skladby hrané na piáno. Hudební sál se stal jednou z Harryho oblíbených místností hned poté, co jej Brumbál před třemi lety nechal zřídit. Harry sice neuměl na nic hrát- ostatně ani nikdy neměl možnost se to naučit, jelikož Dursleyovi nebyli příliš muzikálně založená rodina ale často sedával v jednom z pohodlných křesel v sálu a poslouchal, když někdo hrál. Hudba ho okouzlovala. V posledních měsících ale sálem tóny zněly jen velice zřídka atmosféra v bradavické škole byla čím dál napjatější a ponuřejší a Harry dobře věděl, proč. Válka proti Voldemortovi, který neustále nabýval na síle a získával čím dál větší moc, se stala ještě intenzivnější, každý den se v Denním věštci objevila zpráva o násilné smrti nějakého kouzelníka či čarodějky, a srdce bradavických studentů se svírala úzkostí nemálo z nich už ve Válce ztratilo své příbuzné nebo přátele.
Harryho nejprve zarazilo, že by ještě někdo byl vzhůru tak časně, vzápětí se ale rozhodl strávit dobu zbývající do snídaně ve společnosti dotyčného člověka. Ať už to byl kdokoliv, měl zjevně cit pro hudbu a Harry by rád naslouchal jeho duše pookřála, když opět, po tak dlouhé době nesnesitelně tísnivého ticha, uslyšel hudbu rozléhat se uvnitř hradu.
Vstoupil do sálu a zamířil směrem k výklenku, který byl skrytý za rohem a kde stálo piáno. Jemná melodie, o tolik výraznější uvnitř sálu než přede dveřmi, Harryho neuvěřitelně lákala. Sametové tóny těšily jeho sluch jako nic jiného, rozechvívaly každý kousíček jeho srdce a působily jako sladká útěcha uprostřed těch zlých, temných časů. Harry zauvažoval, kdo by asi mohl hrát... Před očima se mu ztvárnil obrázek nádherné éterické bytosti, snad víly naprosto v souladu s tou fantastickou melodií.
Když konečně došel až k výklenku, zůstal konsternovaně stát a v němém úžasu zalapal po dechu nad pohledem, jenž se mu právě naskytl u piána, bokem k němu, seděl Draco Malfoy.
Měl zavřené oči a lehce pokyvoval hlavou podle toho, jak jeho štíhlé prsty tančily po klaviatuře. Pramínky světlých vlasů, které se teď zlatavě třpytily v ranním slunci, mu spadaly do obličeje a šimraly ho na tvářích, vypadajících zvláštně svěže díky lehce růžovému nádechu. Draco očividně neměl ani tušení, že někdo stojí pár metrů od něj a ohromeně na něj hledí.
