Draco zůstal ještě chvíli nehnutě stát, potom udělal krok zpět a posadil se na lavičku uprostřed šatny. Seděl několik minut a čekal, až se jeho tep vrátí do normálu a až pomine šimravý pocit v jeho břiše, což nebylo zrovna jednoduché, když nedokázal uhlídat své myšlenky, které neustále ubíhaly zpět k pohledu, který se Dracovi tak nečekaně naskytl. Zabořil obličej do dlaní a tak seděl, pohroužený do vlastních úvah, než do šatny začali přicházet první hráči zmijozelského týmu.
.........
Harry pospíchal zpět do hradu, v neučesaných vlasech se mu stále třpytily kapičky vody, protože jejich sušení bylo tím posledním, čím by se před pár minutami zabýval. Jeho líčka pořád svítila jasnou červení.
Sám fakt, že ho Malfoy viděl skoro nahého, by Harryho nebýval tak rozhodil - ale to, jak se na něj díval... Samozřejmě, byl to šok, ale takové věci se můžou stát a kdyby byl Malfoy prostě jen prohodil něco urážlivého a jednoduše se obrátil, bylo by všechno vlastně normální.
Ale způsob, kterým si Draco Harryho prohlížel, měl k normálnímu dost daleko. Jak pohledem pomalu vstřebával tvary jeho těla, s výrazem naprostého údivu... A když se potom střetl s jeho očima, postřehl Harry v jejich hloubce nejen překvapení, ale i něco zcela nového. Harry si nebyl jistý, zda to, co spatřil v Dracových očích, tam skutečně bylo - obdiv a vzrušení? Nevěděl...
Líbilo se mu, co viděl? napadlo Harryho. A záleží na tom?! odpověděl si přísně. Ale jistě, že záleží...
Harry na chvíli přerušil svou vnitřní diskuzi, když procházel společenskou místností Nebelvíru. Přátelsky pozdravil několik studentů, kteří posedávali v pohodlných křeslech a neměli narozdíl od ostatních nic na práci, a po schodech vyběhl do ložnice chlapců sedmého ročníku. Ložnice nejstarších žáků byla prostorná, rozdělená několika závěsy, takže každý z nich si mohl kolem své postele vytvořit příjemné soukromí.
Harry došel ke své posteli a mávnutím hůlky zatáhl závěsy.
Spal v části ložnice hned u okna, takže ho nyní obklopovalo teplé sluneční světlo z venku. Harry miloval sluneční paprsky, které ho probouzely každé ráno, nebylo-li špatné počasí.
Vyhlédl z okna a chtě nechtě zašilhal směrem k famfrpálovému hřišti, nad kterým se pohybovalo sedm zelených skvrn - zmijozelské družstvo.
Harry nevěděl, jak už dlouho, ale od určité doby jako by měl téměř stoprocentně spolehlivou schopnost poznat svého zmijozelského protivníka, i kdyby byli oba ztraceni v davu lidí. I teď mu stačilo jen trochu zaostřit pohled, aby ho našel.
Harry chvíli Malfoye pozoroval a opět si uvědomil to, čeho si všiml už tehdy v prvním ročníku, když Draca poprvé viděl na koštěti Malfoy opravdu uměl létat dobře. Ne, to bylo před šesti lety, opravil se Harry. Teď už létá dokonale.
Jakkoliv Malfoye nemohl vystát, tohle mu nemohl nepřiznat Dracův letecký styl se mu zdál mnohem lepší než jeho vlastní. Draco vypadal ve vzduchu velmi elegantně a v porovnání s Malfoyovou technikou Harrymu ta jeho připadala poněkud hrubá a kostrbatá. Malfoy snad ani neměl žádnou techniku když Harry sledoval jeho štíhlé tělo v dokonalém souladu s aerodynamicky tvarovanou násadou Kulového blesku II, měl dojem, že pro zmijozelského chytače je létání naprostou přirozeností. Harry si mimoděk vzpomněl na Viktora Kruma, chytačský zázrak z Bulharska. Létá skoro stejně dobře jako Krum, připustil. Draco Malfoy se ale narozdíl od Kruma - stejně ladně pohyboval i po zemi. A taky mnohem líp vypadá. Harryho rty se sešpulily v jemném pousmání.
