„HARRY!!!“ Probudil jsem se uprostřed noci, zpocený, vyděšený, zoufalý. Zase. Uplynuly tři roky od chvíle, kdy jsem opustil Bradavice a přesto se mi o tobě každou noc zdá. Kdyby se jen moje sny pokaždé nezměnily v noční můru, kde tě Voldemort mučí a já tě slyším křičet, ale nemůžu ti pomoct.
Už téměř tři roky pracuji pro Ministerstvo kouzel. Musel jsem si zvyknout na volání Voldemortových obětí i na křik jeho stoupenců těsně před smrtí. Ale nikdy nepřivyknu faktu, že ty tu nejsi.
Mohli jsme pracovat spolu místo toho je mým partnerem Dean. Pracovním partnerem.
Tolik mi chybíš. Zdá se mi to, nebo je všechno jen a jen o tobě? Vždycky to tak bylo... Harry Potter, chlapec, kterého jsem měl nenávidět. Chlapec, kterého miluji.
............
Odpoledne přišla Hermiona. Neměl jsem ani tušení, že se přemístila přímo do mého pokoje, dokud mi nezaklepala na rameno. Hermiona je jednou z mála lidí, kteří jsou se mnou v kontaktu. Teď chápu, proč jsi ji vždycky měl tak rád.
Weasley mě doteď nenávidí je přesvědčen, že tajně sloužím Voldemortovi, že jsem tě zradil a zabil... Jak bych mohl?! Vždyť já tě miloval.
Hermiona mě našla sedícího před zrcadlem.
„Není to...?“ zeptala se, když její pohled padl na ozdobný rám s nápisem vyrytým na horním oblouku. Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.
„Zrcadlo z Erisedu,“ přikývl jsem a pozoroval jsem její nechápavý výraz, začal jsem vysvětlovat „Brumbál ho sem poslal společně s několika dalšími kouzelnými předměty. Domnívá se, že sídlo mé rodiny je jedním z nejbezpečnějších míst v Anglii. Ty věci jsou tu schované.“
Brumbál má zřejmě pravdu po smrti mého otce jsem sídlo zdědil. Matka se přes otcovu smrt nedokázala přenést a tudíž je u svatého Munga. Jako jediný vlastník sídla a spolupracovník Ministerstva jsem samozřejmě Brumbálově žádosti vyhověl... Je to tu bezpečné, na pozemky se nikdo nezvaný nemůže dostat, řada ochranných kouzel a pastí kohokoli zadrží...
„Nemělo by být s těmi ostatními předměty někde ve sklepě pod zámkem?“ zeptala se Hermiona bystře.
„Ano, ale...“
„Neměl bys do něj moc často hledět, Draco,“ podotkla káravě.
„Já vím,“ povzdechl jsem si.
„Co vidíš, když se do něj podíváš?“ ztišila hlas a položila mi ruku na rameno, starostlivě mě sledujíc.
„Vidím -“ Slova jako by se mi zasekla v hrdle. Ztěžka jsem polkl. „Vidím sebe... s Harrym.“
Konec
