několika dalších dnech Harry zjistil věci, kterým by dříve odmítal věřit jednou z nich byl fakt, že s Dracem Malfoyem se dalo mluvit, normálně mluvit. A Harry si uvědomil, že povídat si s ním je jiné než třeba povídat si s Ronem nebo Hermionou a že se mu to líbí. Scházeli se po nocích ve věži, a když se potkali během dne, výjimečně bez doprovodu přátel, pokaždé si dopřáli alespoň objetí nebo nedočkavý polibek v nějakém tmavém zákoutí či opuštěné boční chodbičce. Harry měl na jednu stranu dojem, že je to vše nějak špatné, nevhodné ale copak něco může být špatné, když máte pocit, že je to ta jediná správná věc? Líbilo se mu to, přestože to musel neustále před všemi tajit, plížit se v noci po škole a často si vymýšlet výmluvy... Prostě chtěl být s Dracem.
Pomalu se přiblížil konec března a s ním i dlouho očekávaný famfrpálový zápas Nebelvíru se Zmijozelem a poté velikonoční prázdniny.
„Zmijozel určitě vyhraje, Pottere!“ řekl Draco Harrymu sebejistě den před zápasem, když spolu opět trávili pozdní večer ve věži. „Můj tým...“ pokračoval, zatímco zuby oždiboval Harryho rameno, „je v kondici jako nikdy předtím.“ Pyšně se usmál. Harry věděl, že je to pravda Draco svoje spoluhráče dokázal vybičovat jako nikdo jiný, jakožto kapitán měl obdivuhodnou autoritu a zmijozelské družstvo bylo pod jeho vedením den ode dne lepší. Ne lepší než naše, řekl si spokojeně.
“Ani sebelepší tým ti nebude nic platný, pokud se ti nepodaří chytit Zlatonku, Malfoyi,“ usmál se Harry líbezně a zastrčil Dracovi za ucho pramínek vlasů, který mu spadl do čela.
„Tentokrát tě porazím,“ prohodil Draco s jistou dávkou arogance.
„Samozřejmě asi jako pokaždé za posledních pět let?“ zašklebil se Harry pobaveně.
„Moc se nevychloubej, Pottere. Zítra tě tvé dlouhotrvající štěstí konečně opustí,“ řekl Draco povzneseně a nečekaně stiskl zuby trochu pevněji místečko, kde Harryho rameno přecházelo v krk. Harry vyjekl a setkal se s Dracovým rozverným pohledem. „Vážně mě baví si s tebou hrát, Harry nejen při famfrpálu,“ zkonstatoval Draco a vtiskl letmý polibek na Harryho tvář. „A zítra se těš!“ dodal škádlivě.
...........
Následujícího dne se celá škola sešla na tribunách u famrfpálového hřiště. Zápasy mezi kolejními mužstvy byly všeobecně velmi oblíbené, ale přestože Havraspár a Mrzimor nehrály špatně, přece jen se nevyrovnaly hře zmijozelského a nebelvírského družstva proto patřily střety Nebelvíru se Zmijozelem k nejočekávanějším a také nejvíc vzrušujícím.
I Harry sám zbožňoval zápasy se zmijozelskou kolejí. Nastoupit proti Havraspáru či Mrzimoru bylo jako sejít se k přátelskému utkání, ale ve hře se Zmijozelem se odrážely veškeré antipatie, které nebelvírští chovali k žákům s hadem ve znaku (a naopak), což famfrpálu dodávalo na dynamice. Vystupňované emoce, napětí a neskrývaná rivalita porazit Zmijozel přinášelo nebelvírskému kapitánovi mnohem větší zadostiučinění než vítězství nad kteroukoliv jinou kolejí. A že s tím souviselo i porazit Draca Malfoye... to byla sladká třešinka na dortu.
Když v čele svého družstva nastoupil na hřiště, uvítal Harryho hlasitý povzbudivý křik nebelvírských, podpořený jásotem žáků Havraspáru i Mrzimoru. Přímo proti němu nadutě kráčelo sedm postav v zelených hábitech vedených vyzývavě se tvářícím Malfoyem.
„Kapitáni, podejte si ruce,“ zavelela madam Hoochová.
Oba mladí muži udělali krok vpřed, aby si krátce potřásli rukama. Harrym projela vlna vzrušení, když se na pár vteřin dotkli dlaněmi a prsty. Malfoyův sebevědomý pohled v něm ještě vyburcoval jeho touhu musí vyhrát!!! Víc, než kdy jindy si přál Draca porazit a potom později slíbat ten uražený a naštvaný výraz z jeho tváře.
