Na krajinu rozkládající se okolo Malfoyova sídla, před okny Dracovy ložnice, se pomalu začalo snášet večerní šero. Draco netečně zíral na šedavé stíny, které soumrak maloval na přírodu, jež sídlo obklopovala v rozsáhlých zahradách. Přemýšlel.
Takže jsme se pohádali kvůli požadavkům mého otce. Proč vlastně? Neměl Harry pravdu, když mi vytkl, že dělám všechno, co si otec přeje? Samozřejmě, že měl, ale on to nechápe... Jsem Malfoy a ještě k tomu jednorozený, loajalita vůči rodině je málem mou povinností. Ale přece nemůžu být loajální, znamená-li to zasvětit svůj život temné straně! Jak můžu prokazovat soudržnost se svým rodem, když po mně požaduje přidat se k Voldemortovi a postavit se proti jeho nepřátelům, proti Harrymu? Mám ho nenávidět, když ho miluju? Ne. Ach Harry, jak moc jsi měl pravdu! Nehodlám dělat věci, které jsou mi proti mysli, jen kvůli rozhodnutím svého otce. Já jsem se rozhodl sám za sebe!
Draco se zamyšleně odvrátil od okna a ze zásuvky svého psacího stolu vytáhl krabičku, ve které uchovával přenášedlo. Otevřel ji, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře a do Dracova pokoje vstoupil jeho otec. Draco krabičku odložil na stůl a otočil se ke svému otci.
„Draco, měl bys se pomalu připravit na cestu,“ oslovil ho Lucius věcným hlasem. Sám měl na sobě hábit z drahého materiálu se stříbrnými přezkami ve tvaru svíjejících se hadů a přes ramena přehozený černý plášť s kápí. Dlouhé světlé vlasy měl sčesané dozadu zcela ve stylu šlechty. V pravé ruce třímal svoji krátkou hůl z ebenového dřeva, na jejímž konci se vyjímala hadí hlava z chladného kovu s výhružně otevřenou tlamou, z níž vyčnívaly dva ostré zuby. V Luciusově holi se skrývala jeho kouzelná hůlka, rovněž z ebenového dřeva. Lucius Malfoy rázným krokem došel ke svému synovi a zastavil se asi metr a půl od něj.
„A obleč se do černé,“ podotkl s pohledem na Dracovu světlou košili. „Nepotřebujeme být příliš nápadní a bud-“
„Otče.“ Draco ho přerušil v půlce slova, což by si za normálních okolností nedovolil. „Nikam s tebou nepůjdu,“ řekl pevně a odhodlaně, hledě Luciusovi do očí.
„Jakže, Draco?“ zeptal se Lucius nevěřícně, jako by se snad přeslechl.
„Nikam s tebou dnes nepůjdu,“ zopakoval Draco.
„Co to mluvíš za nesmysly? Proč bys -“ Lucius začínal být podrážděný, ale Draco ho znovu nenechal domluvit.
„Protože nechci. Vrátím se teď do školy,“ řekl prostě, s jistou dávkou vzdorovitosti, a nahmátl za sebou krabičku se stříbrným klíčem. „Sbohem,“ řekl a chystal se sevřít přenášedlo v ruce, když vtom jeho otec rozzlobeně vykřikl, což ho na sekundu zadrželo.
„DRACO, JAK SE OPOVAŽUJEŠ “
Ve stejný okamžik se rozmáchl svou holí proti chlapcově obličeji a kovová hadí hlava prudce udeřila Draca do tváře, ostré špičky zubů vyznačily do jeho pleti dvě podlouhlé rýhy.
Draco instinktivně semkl prsty kolem klíče a vzápětí ucítil povědomé škubnutí. Ještě zaslechl hlas svého otce, který se ale začal ztrácet ve svištění větru a víru barev.
„JÁ TI PŘIKAZUJI -“ řval Lucius dál už ho Draco neslyšel a v další vteřině přistál vedle své postele v Bradavicích.
Vstal ze země a ignoruje ostrou bolest na levé tváři i teplý pramínek krve stékající mu po líčku se vrhl ke své skříni, aby z ní vylovil Kulový blesk II. V hlavě se mu usídlila jen jediná myšlenka Musím vidět Harryho. Hned teď.
Vykradl se z ložnice směrem do chlapecké koupelny. V její zadní části se nacházela nízká dvířka, za kterými se táhla dlouhá temná chodba. Draco ji objevil už kdysi ve třetím ročníku na jejím konci byly staré dveře vedoucí ven z hradu, na školní pozemky. Draco chodbu používal, chtěl-li se nepozorovaně dostat ze sklepení a dopřát si trochu čerstvého vzduchu při osamělé procházce.
