Krátce před půlnocí se Draco vykradl ze zmijozelských sklepení a vydal se po ztemnělých chodbách, jen místy osvětlených mihotavým plamenem pochodně či bledým svitem měsíce, který do hradu tu a tam pronikal zdobnými okny. Draco tiše směřoval vzhůru k astronomické věži.
Celé odpoledne strávil ponořený v myšlenkách a i teď byl zjevně velmi nesoustředěný jinak by se mu jistě nebylo stalo, že když stoupal do předposledního patra věže, vběhl přímo do náruče Albusu Brumbálovi.
Draco zděšeně uskočil zpátky, div nespadl ze schodů, uvažuje co nejrychleji nad nějakou důvěryhodnou výmluvou odůvodňující jeho přítomnost ve věži v pozdní noční hodině, kdy měl být už dávno v prostorách své koleje, ne-li přímo v posteli přestože mu bylo jasné, že na moudrého ředitele bradavické školy žádné povídačky neplatí.
„Á, pan Malfoy. Rád vás vidím.“ Brumbál se lehce usmál a oči za skly půlměsícových brýlí se mu zatřpytily.
Brumbál vypadal staře, bílé vlasy a vousy dojem ještě umocňovaly, jedině jeho modré oči stále zářily svěží inteligencí, jako tomu bylo u lidí o mnoho generací mladších. Asi postřehl Dracův udivený pohled, protože řekl
„Myslíš, že nevím, co se po nocích odehrává v proslulé astronomické věži, Draco? Do určité míry to toleruji, všichni jsme byli jednou mladí... Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že zrovna tebe tu potkávám poprvé.“ Brumbál nadzvedl obočí a položil chlapci ruku na rameno. „O tom jsem s tebou ale nechtěl mluvit.“ Brumbál zvážněl a s pohledem upřeným do chlapcovy tváře pokračoval. „Draco, jistě si uvědomuješ, že se nezadržitelně blíží doba, kdy si každý z nás bude muset zvolit cestu, kterou se vydá, a toto rozhodnutí může sehrát obrovskou roli v budoucnosti toho kterého člověka...“
Draco přikývl a naslouchal starému muži dál.
„Nechci to tak říci, ale je možné, že by to mohla být otázka života či smrti.“ Brumbál udělal dramatickou pauzu Draco nevěděl, co by mu měl odpovědět, proto mlčel a čekal na ředitelova další slova. „Určitě jsi už slyšel o Fénixově řádu, Draco tuším, že ty ale budeš vědět víc než to, o čem si šušká půl školy v souvislosti s Harry Potterem. A možná že i o spojitosti pana Pottera s Řádem víš víc...“
„Pane profesore, když jste mě tehdy s Potterem zavřel tady ve věži-“ troufl si Draco vyslovit otázku, která mu vrtala hlavou, „předpokládal jste, že mi nabídne pravici a přesvědčí mě, abych se přidal na vaši stranu?“
„Klobouk dolů před tvým bystrým úsudkem,“ pousmál se Brumbál a poté rozhodil rukama. „Prohlédl jsi mě, Draco. Doufal jsem, že právě Harry by ti mohl být nápomocen v rozhodování. Otázkou je, zda se můj plán zdařil alespoň částečně.“
„Vy jste tam Pottera POSLAL s úkolem přimět mě ke vstupu do Řádu?!“ Draco cítil, jak mu buší srdce. Takže pro něj to byla celou dobu pouhá mise?! Jak mohl Málem ho už popadl vztek, když si zahanbeně uvědomil další věc... Tak málo Harrymu věříš? Styděl se, že o něm bez příčiny zapochyboval a napjatě čekal na Brumbálovu odpověď.
„Pozor, ať svůj výrok o tvém úsudku nemusím změnit. Myslíš, že Harry by s něčím takovým souhlasil, kdyby to věděl?“
Samozřejmě, že ne! Harry by nikdy nikoho nenutil k nějakému rozhodnutí, nesnažil by se člověka ovlivnit, aby si vybral tu či onu stranu. Na to je moc... čistý, málo rrafinovaný
„Draco, budu k tobě upřímný jsi jeden z mladých kouzelníků, kteří by mohli mít vliv na průběh Války. Rozhoduj moudře,“ řekl Brumbál, spustil svou ruku z jeho ramene a s pohledem na hodinky podotkl „Neměl bys tu dotyčnou nechat déle čekat.“ Načež zamířil dolů ze schodů.
