Ze začátku se Draco docela dobře bavil, když sledoval Harryho kyselý výraz, nicméně po dvou dnech, kdy spolu nepromluvili ani slovo, natož aby se sešli, ho tahle hra omrzela. Ve čtvrtek večer ležel v posteli a nemohl usnout zítra odpoledne se vracel domů na velikonoční prázdniny a představa, že by měl odjet na celých čtrnáct dní, aniž by se s Harrym usmířil, ho nepříjemně tížila na srdci. Tím spíš musel něco podniknout, že ON vděčil Harrymu za záchranu před nebezpečným pádem, zatímco Harry měl maximálně tak důvod být uražený.
Malfoy se nikdy neomlouvá a nikomu za nic neděkuje, vybavil si Draco slova svého otce, základní ideologii jejich rodu. Malfoy vždycky dostane to, co chce, připomněl si další z věcí, které mu byly vtloukány do hlavy. Jak si to odporuje! musel se sarkasticky ušklíbnout. Já chci Harryho Pottera, ale abych dosáhl svého, musím porušit tu první pitomou zásadu. Chci Harryho Pottera jak pateticky TOHLE zní?! Skvěle, Draco, za chvíli můžeš rovnou vstoupit do jeho fanklubu! Obrátil oči v sloup a povzdychl si. Co se dá sakra dělat?! Vzápětí se usmál. Když pateticky, tak pořádně.
......
V pátek ráno vešel Harry do Velké síně a, jako předešlé dva dny, si dával pozor, aby pohledem ani na zlomek vteřiny nezabloudil směrem, kde seděl Draco.
U nebelvírského stolu ho uvítalo vzrušené šuškání, pár mladších děvčat se zachichotalo a Harry pochopil proč, když se dostal ke svému obvyklému místu.
Na jeho talíři se vyjímala krásná kytice složená z rostlin, jejichž květy byly zářivě rudé a vydávaly opojně sladkou vůni. Zbytek kytice tvořily zelené listy, vinoucí se okolo stonků květin. Vše bylo svázáno dohromady dvojicí lesklých stužek, jedna byla stříbřitá, druhá zlatá.
Harry zůstal chvilku překvapeně zírat, uvědomuje si symboliku skrytou v tom kvítí... Rudá a zlatá, zelená a stříbrná - Nebelvír a Zmijozel. Cítil, jak se červená, když se posadil a snažil se ignorovat pohledy svých spolužáků. Všiml si kartičky připojené ke květinám.
Merci, stálo na ní rukopisem, který okamžitě poznal. Začalo se ho zmocňovat příjemné rozechvění, když ho do reality vrátil pobavený hlas Ginny Weasleyové.
„Někdo tě má asi hodně rád, Harry,“ smála se.
„Cože? Proč?“
„Tahle kytka, artenzie královská, znamená něco jako záleží mi na tobě. Kromě toho je poměrně vzácná. A červená je samozřejmě typická barva lásky,“ podala mu Ginny podrobný výklad.
„Myslím, že s tou barvou to nebude tak horké,“ namítl Harry. „Podívej červená a tady, zlatá mašle to jsou přece nebelvírské barvy. Takže žádná barva lásky...“ vysvětloval horlivě, než se k němu naklonila Hermiona.
„Být tebou, do diskuze o barvách bych se moc nepouštěla jinak bys pak mohl celému stolu objasňovat, proč by ti kdokoliv ze Zmijozelu dával květiny,“ pošeptala mu do ucha a nenápadně na něj mrkla.
Harry se zarazil a radši už mlčel, jen se konečně zahleděl napříč Velkou síní, aby se setkal s šedýma očima, jejichž výraz Harrymu zrychloval tep a působil lépe než jakýkoliv povzbuzující lektvar.
Harry neměl ani tušení, že ještě jeden pár očí sledoval jeho pohled a nevěřícně se rozšířil v nechápavém údivu, když spočinul na tváři Draca Malfoye Hermiona pak jen zamrkala, protřela si oči a zmateně zakroutila hlavou.
Draco cítil jisté zadostiučinění, když za obroučkami Harryho brýlí spatřil povědomé hvězdičky. Takže se ti líbí moje květiny, pousmál se a celou dobu, co snídal, z Harryho nespustil oči.
