She was just a Capitol doll

10.část

Dvě hodiny po půlnoci jsem předal hlídku Katniss, od té doby jen ležím a koukám do prázdna. Nevím, proč mi nejde usnout, ale později by z toho mohl být velký problém. Potřebuji se vyspat, jsem po dnešním dnu unavený, přičemž náročnost se bude stále stupňovat. Převaluji se z boku na bok a zase zpět na záda, ale spánek ne a ne přijít.

Nakonec vzdávám svou snahu a jdu se posadit vedle Katniss. "Máš tu místo?"

"Posluž si."

"Špatná nálada?"

"Copak je tu nějaká jiná možnost, Haymitchi? Už zase jsem v aréně, mezitím co v ostatních krajích začíná vzpoura, moje rodina je v nebezpečí a chybí mi Peeta..."

Zakloním se a opřu se o ruce. "Také mi chybí Effie, ale s tím teď nic nenaděláme. Hlavní prioritou je pře..."

Větu však nedokončím, protože na mě z korun stromů shlíží desítky krvelačných očí.

*

Peeta zrovna spí, ale já nemohu odtrhnout oči od obrazovky, ačkoliv je něco málo po třetí ráno. Oba dva spolu sedí na hlídce, když najednou Haymitch uprostřed slova ztuhne. Ozve se zavřeštění a přes obraz se začnou míhat těla nějakých stvoření.

Vyskočím z pohovky s vyděšeným výkřikem, což probudí Peetu. Katniss, Haymitch, Finnick a Mags se snaží vyprostit ze spárů mutů připomínajících opice, avšak jejich ohromná početní převaha je nakonec donutí dát se na ústup. Vrací se po přímé linii zpět na pláž, cestou se stále snaží pobít pronásledující a útočící opice. Katniss má šrám na pravé paži, Finnick na zádech, díky snaze bránit Mags svým vlastním tělem, Haymitchovi prýští krev zpod levé lopatky.Nevnímám, že stále opakuji jeho jméno, nevnímám ani rýhy, které zanechávám svými nehty na svých pažích. Teprve když mě Peeta chytí za zápěstí, vyděšeně pozvednu pohled.

"Zvládnou to, Effs. Není se čeho bát."

*

Konečně se před námi objevuje pláž. Seberu poslední zbytky sil a přidám na tempu. Když zbývá posledních několik metrů, odrazím se a skočím, přičemž těsně za mými zády slyším, jak se drápy vymrštily naprázdno. Přistanu na jménem drobném písku. Sem nemohou. Ostatní dobíhají o pár sekund později a vyčerpaní a zranění se okamžitě sesouvají k zemi. Opice chvíli vřeští na okraji pralesa, avšak brzy se vrátí zpět mezi stromy. Nastává ticho rušené pouze jemným omíláním vln o břeh. Nevím, jak dlouho tu ležíme, ale nějakou chvíli trvá, než se nám zklidní dech. I poté však zůstáváme na zemi a snažíme se vzpamatovat.

Měsíc ukazuje, že je něco před pátou ranní hodinou. Zanedlouho snad vyjde slunce. Přinutím se zvednout. Musím najít něco k jídlu a získat nějakou vodu. Můžeme jen doufat, že se neobjeví profíci a nezaútočí. Zajímalo by mne, co se stalo s Johannou. Měla by se k nám co nejdříve připojit, nemůžeme čekat příliš dlouho.

Opice nejspíš již zmizely, ale nebudu to pokoušet, raději se vydám do jiné části lesa. S nožem v ruce se plížím co nejtiššeji mezi stromy a hledám jakýkoliv zdroj masa, ve tmě je to však mnohem těžší, než jsem očekával. Soustředím se na sebemenší pohyb.

Jakmile však uslyším první výkřik o pomoc, okamžitě upustím zbraň a běžím jeho směrem.

Slyším ji, jak volá mé jméno.

Jak volá o pomoc.