Nechtěné kousnutí - beta

Nepříjemné Překvapení

Z pohledu Scotta

„Ne.. To nemůže být pravda.. Ne..“ Šeptal jsem zlomeným hlasem, zatímco moje slzy padaly na dokonale klidnou tvář mého přítele. Mého bratra. Derekova vlkodlaka s kicune v těle. Démon z něj vyšel. Myslel jsem si, že ještě je naděje.
Derek roztřesenou rukou kontroloval jeho pulz. Položil hlavu na jeho hrudník a začal brečet ještě víc.
Ne.. Ne.. Ne.. Stiles nemohl být mrtvý.. Ne..
Najednou jsem za sebou uslyšel šramot.
„Tudy!“ Ozval se mužský hlas.
Cítil jsem je. Cítil jsem zbraně. Monroeová a lovci. Nebylo pochyb.
„Dereku...“ Zašeptal jsem tiše. Lámalo mi to srdce. „Dereku, lovci. Musíme zmizet.“
„Neopustím ho.“ Řekl tiše Derek.
Přišel jsem k němu a chytil ho za rameno. „Myslím, že Stiles by nechtěl, abychom zemřeli i my.“
Chvíli ještě klečel u Stilesova těla, pak se, ale zvedl a šel se mnou. V okamžiku, kdy jsme zahnuli za nejbližší roh, vtrhli do chodby lovci..

Z pohledu Deatona

„Donuťte ji pár dní nestoupat na tu tlapku a bude v pohodě.“ Řekl jsem majiteli mladé fenky jezevčíka, která si zabodla střep do nohy. Celkem běžné, pokud jste veterinář.
„Děkuji.“ Řekl majitel a s úsměvem odešel.
Usmál jsem se. Byl jsem tak rád, pokud měly operace jiné starosti ohledně mazlíčků šťastný konec. Začal jsem uklízet své nástroje. Byl už večer. Čas zamknout kliniku a jít domů. Často tu se mnou byl jako pomocná síla Scott McCall. V poslední době sem, ale moc nechodil. Něco se muselo stát v jeho smečce. Trochu mi to dělalo starosti, ale kdyby to bylo akutní, určitě by sem přišel. Začal jsem desinfikovat stůl. Byl to běžný postup. Každý lékař, ať už pro lidi, nebo veterinář, by měl mít na sále čisto.
Nějaký zvuk mě, ale přiměl přestat. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jenom zdálo, a tak jsem pokračoval v práci. Ozvalo se to, ale znovu. Vzal jsem do ruky skalpel a šel to omrknout. Našlapoval jsem tiše. Pokud by to byl útočník, nebylo by moudré dělat rámus.
Ode dveří se ozvalo zaškrábání. Bylo to, jako by tam byl pes. Pomalu jsem dveře odemkl a otevřel.
Sevřel se mi hrudník. Přede mnou na zemi ležel člověk, ve věku zhruba devatenácti let, kompletně pokrytý krví. Jeho oči se setkaly s mými. Zlatě zářily. Musel to být vlkodlak.
„Prosím.. Pomoz.. Mi..“ Zašeptal úpěnlivě.
V tom prvním okamžiku mi to nedošlo. Až, když jsem se sehnul k jeho hlavě, zděšeně jsem se nadechl a upustil skalpel na zem. Já ho znal.. Znal jsem toho vlkodlaka. I když tehdy, byl ještě obyčejný člověk. Kdysi hnědé oči, mě dnes propalovaly zlatou září. Pokud jsem věděl, Scott si další betu nezřizoval. Kdo ho tedy kousl? Potom mi to, ale došlo. Ty zvěsti, co jsem nedávno slyšel.. Musel to být on.
Dotkl jsem se jeho ramene a zadíval se do těch zlatých očí. „Pomůžu, ale ty mi řekneš, co se stalo. Slyšel jsem totiž fámy, že jsi mrtvý, Stilesi...“