Vše ve vzpomínkách, vypařilo se. Tak moc lituji, všeho a všech, co se doopravdy vlastně stalo. Kupodivu ale jen vysměješ se.
Se slzami v očích stejně jako já, sedíš vedle mě. Já s utrápeným pohledem na tváři, ty s bolestně křehkým. Tvůj hlas, rozptýlý mě. A já s vybrujícím impulzem v tepně a cévách, v duši snad omdlím.
Ta věta, či snad tón hlasu to tehdy celé odstartoval? Nepamatuji si. Možná anděl strážný se už za oblaka schoval? Přestávám si vybavovat kdo vlastně jsi.
To, co tvá osoba, pravila mi do vlhkých očí, zatraceně zaštíplo do hrudě. Jako malý pták co se z hnízda poprvé vyklube.
Ta věta, co doslova zabila mě. Ruku raději odložila jsem stranou.
,,Nenávidím tě."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
