Slýchávám to všude, stále a stále dokola.
,,Proč nemůžeš být jako ostatní?"
Křičí zlověstně z bolavého hrdla.
Usmívám se, nesmím dovolit si špatnou fotku.
Ovšem nyní je to trochu jinak,
směju se a nechávám plout ve větru svou ruku.
Je to jakobych cestovala jinou dimenzí,
ničila ty chyby ve svém životě.
Třeba doopravdy zničehonic právě mizí?
Ach, realito, fantazii zhasněte.
Ačkoliv by vše mělo být k pláči,
nevím proč už mi to je tak nějak jedno.
Jako filmoví hráči,
drama neskončí nám tak snadno.
,,Plakej!"
,,Buď naštvaná!"
,,Vrať se!"
,,Chovej se!"
Dost. Zmlkni. Hudba v uších probouzí mě.
Už se má klec na hrudi otevřela.
Dnes je pro mě klid.
Chci jen létat na zemi a ignorovat odporná lidská těla.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
ČTEŠ
Pampeliščina semena
PoésieMá hlava, mé myšlenky, mé hloupé a naivní představy. Ale co když některé pochopíte i vy?
