Ačkoli, byla to má mysl zvrácená,
hleděla jsem zkrátka do prázdna.
Potichu vzdychala tvé jméno, já poblázněná,
a nechala zářit chtíč až ze dna.
Svírala jsem v rukou svých, malinký polštář, který nevím proč, mi tě připomínal.
A stále a stále dýchala.
Nikdo kolem nenacházel se v tu chvíli,
byla jsem jen já a ty.
Jakoby ptáčci venku schválně do rytmu hráli,
kéžby dotkly se mne tvé rty.
Proboha už dost.
Jak každý by mne za tyhle myšlenky nenáviděl...
Proč náhle mám ale na sebe takovou zlost?
Bít by mě v tu ránu kdokoliv směl.
Rychle otočila jsem se pryč,
se slzami v očích proklínala se.
Bože, Bože jak já jsem odporná.
Doufám, že duše má jednou dočista vzpamatuje se.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
ČTEŠ
Pampeliščina semena
PoesíaMá hlava, mé myšlenky, mé hloupé a naivní představy. Ale co když některé pochopíte i vy?
