Místo kde ocitá se klid. Kde stále a stále jen dýchám a vnímám. Svět kde nevidí se žádný lid, kde chvilku krásnou osobní mám.
Teplo až pálí se mi krvavě do kůže, nevadí mi ta bolest pichlavá. Voda, která výrazná je jako růže, jakž ta je po suchém mýdle nyní voňavá.
To místo, kde právě ležím. Není nic než pouhá bílá miska. Místo ve kterém se jedině sama sobě svěřím, místo kde slyší i malinká kapka.
Vodo čistá, průhledná. Jak ty moc dobře znáš tuto mou chabou schovku, že? Jako mysl průzračná a klidná, Kdo právě, momentálně, mi za zády lže?
Snad nezlobíš se, když musíš objímat mé nahé tělo. Nemusíš-li nechceš. Však ty stále jako deka nebo sklenka mléka teplého, mé srdce jednoduše rozechvěješ.
Nepouštěj mě prosím... Raději ať utopím se v tobě, v tobě, která bez slov pořád rozumí mi.
Vodo nepouštěj mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
