Tři Přání [Drarry]

Kapitola 28: Prozření

Profesorka McGonagallová, která byla ještě více rozrušená více než kdy předtím, propustila dvojici chlapců. Snažila se z nich dostat informaci, komu byl dopis věnován, ale ani jeden z nich nepípl. Když ale opustili ředitelnu a sešli schody, Draco klesl na nejbližší lavici, kterou spatřil. Hlavu si položil do dlaní a Harry se rozmýšlel, co by měl udělat. Nakonec si jen sedl vedle něj a tiše ho hladil po ohnutých zádech. Nakonec ale zmijozel zašeptal: ,,Já to nechápu."

Hlavu si položil na rameno svého partnera a dokonce mu po levé tváři pomaličku stékala jedna slza. Ačkoli by nebelvír věděl o pár důvodech, nedával nic najevo, protože byl Draco opravdu neklidný.

,,Já vím," řekl prostě Harry a svými prsty se začal hrabat v blonďatých vlasech.

,,Kolik času mi asi zbývá?" uchechtl se smutně Draco, aby si dodal trochu odvahy, která mu chyběla. Harryho pohled ihned sklouzl na jeho přítele.

,,O tomhle nesmíš přemýšlet," rázně prohlásil tmavovlásek a chytil ho za ramena. ,,Něco vymyslíme."

Zmijozel se ale Harryho prohlášení vysmál. ,,To by mě zajímalo co."

Přestože situace byla napjatá, Draco si nemohl odpouštět své naprosto nemístné komentáře. Harry se ale nesmál. Ani trochu. Jeho oči byly spíš plné obav, nechápání a smutku. Nebyl si přesně jistý, co kombinace právě těchto dojmů znamená, ale jedna věc mu byla jasná - nemohl nechat jeho přítele umřít, aniž by se alespoň nepokusil o jeho záchranu.

,,Nech toho," otráveně obrátil oči v sloup Harry a pokračoval, ,,nemůžu tě přece nechat umřít."

Blonďákův výraz se změnil. Nedalo se v něm vyznat - buď v té chvíli cítil snad všechny emoce, nebo naopak vůbec nic. Ale podle jeho třesícího se hlasu bylo celkem jasné poznat, jak se asi cítí.

,,Možná si myslíš, že když jsi Harry Potter, dokážeš tohle nějak vyřešit, ale slyšel jsi McGonagallovou. Tenhle druh magie je naprosto neprozkoumaný. Jediné, co se o něm ví, je jeho existence. Nejde mě zachránit."

S nepokojem v obličeji se zvedl a Harry jen sledoval, jak se jeho tělo pohybuje, jako by ho opustila duše.

---

Nervózní Ron už byl na cestě domů. Pomalu mířil k nejbližšímu veřejnému krbu letaxové sítě se svojí sestrou. Oba mlčeli, ale nakonec Ginny prohodila: ,,Pořád nemůžu uvěřit tomu, co udělal."

Její bratr, který byl naprosto soustředěný na cestu před ním, se trochu vylekal a jelikož neslyšel Ginnyinu poznámku, zamumlal: ,,Cože?"

,,Harry," objasnila Ronovi, ,,nechápu, jak to mohl udělat."

To v nebelvírovi vyvolalo nenadálou vlnu vzteku. On to také nechápal. Nikdy nevykazoval známky homosexuála, neměl smysl pro módu, jeho vzhled ho téměř nezajímal a hrál famfrpál. Nic, co by dokazovalo, že je opravdu tím, čím si myslí, že je.

,,Hádám, že to nečekal nikdo z nás," promluvil Ron s obrovskou námahou udržet zlost na uzdě.

Postupně se přibližovali k jejich cíli. Zrzek od komentáře jeho sestry nemohl z hlavy vytěsnit obraz jeho nejlepšího přítele a největšího rivala. Ačkoli v sobě necítil nic jiného než čirou nechuť, chtěl Harryho zpátky. Každý člověk potřebuje někoho, komu věří, komu může říct vše, aniž by ho soudil. A nyní si Ron uvědomil, že on sám tím člověkem pro Harryho nebyl. Když se dostalo na povrch, kým doopravdy je, nebyl tam pro něj. Nikdo tam pro něj nebyl.