Tři Přání [Drarry]

Kapitola 36: Poslední přání

,,Pamatujete, pane Malfoyi, jak jsem vám poslal ten zakletý dopis? Umřel byste tak za měsíc, možná dva. Musíme to trochu urychlit."

Aniž by se nadáli, Draco začal lapat po dechu a pomalu se kácel k zemi. Harry k němu přispěchal, jak nejrychleji mohl. Naštěstí ho zachytil dříve, než stihl spadnout na podlahu.

Ležící zmijozel se snažil popadnout dech, ale brzy zjistil, že je to nemožné. Naopak Harry dýchal tak rychle jako jikdy předtím. Srdce mu bilo jako o závod, ale zároveň mu připadalo, že tahle chvíle trvá celou věčnost. Pomalu sledoval, jak mu jeho přítel, osoba, na které mu záleželo, umírá před očima a on nemohl udělat nic proto, aby tomu zabránil.

,,Přestaňte!" křičel, ale bylo to naprosto zbytečné. Emanuel si sedl na stůl a s uspokojeným výrazem sledoval, jak mladý pár trpí. Harry věděl, že křičením ničemu nepomůže, a otočil se zpátky na Draca. Neměl tušení, co by měl říct nebo udělat, a proto se jen mírně usmál. Byl to ale smutný úsměv a z očí se mu spustily vodopády slz. Snažil se pro Draca být silný, ale bylo to vůbec možné? Jednou rukou mu pohladil tvář a druhou si otřel perly z tváří.

Blonďák stále lapal po dechu, beznadějně. Bylo vidět, že jeho pleť bledne. Harry se sklonil ke svému příteli a jemně ho políbil na čelo.

,,Miluju tě," sdělil mu mezi vzlyky. Nerad si to přiznal, ale už ztratil svou naději. Nevěřil, že by tohle zmijozel měl šanci přežít, a to ho na tom mrzelo nejvíc. Že to vzdal.

,,Draco...?" zašeptal tmavovlásek, když jeho partner přestal dýchat a víčka zakryla modré oči. Harry musel pevně zavřít své oči, aby si to všechno srovnal v hlavě, a tím vytlačil další slzy. ,,Draco... Neumírej, prosím," popotahoval tmavovlásek dál. Nemohl uvěřit tomu, že si uvědomil, jak moc hluboké city k němu chová, dokud mu nezmizel přímo před očima. Cítil se tak sobecky, že mu tehdy při plese vyznání neopětoval.

,,Je to moje poslední přání," kroutil hlavou Harry, jako by popíral fakt, že jeho láska už není mezi živými. Chytil ho za ramena a třásl s ním, protože doufal, že se probere. Jeho pleť už ale byla bílá jako stěna a na obličeji zůstal jen neutrální výraz. Zoufalý nebelvír položil hlavu na jeho hrudník a slzy se nepřestávaly hrnout z jeho zelených očí.

Po chvíli jí zvedl, plný vzteku a záště se otočil na osobu, která se stále šklebila a celou situaci sledovala.

,,Tys ho zabil," řekl spíš pro sebe a pomalu mířil k němu. ,,Tys ho zabil!"
Podruhé větu zakřičel a vrhl se na Emanuela. Měl pocit, jako by ztratil smysl svého života, takže mu bylo jedno, že muže napadl neozbrojený.

Russellovi sice stačil jeden pohyb rukou, aby Harryho zastavil, ale on měl zájem o to si jeho obrovskou bolest užít. Proto se jeho pěstím pouze vyhýbal a přitom ani nešetřil urážkami a popichováním. S každým promrhaným pokusem v Harrym ta zlost rostla. Když profesora pouhé vyhýbání začalo nudit, chytl útočníkovi ruku a zkroutil jí za jeho zády.

Harry se na něj s beznadějným pohledem podíval a přímo do očí mu řekl: ,,Vzal jste mi jeho. Už dál nemám co ztratit." Jeho oči byly červené a na tvářích byly vidět cesty uschlých slz.

,,A v tom se právě mýlíte, pane Pottere," zašeptal mu přímo do ucha.

Ve dveřích se právě zjevil zjizvený muž, kterého Harry nepoznával. Rozhodně ale poznával dívku, kterou táhl sebou. Donutil svázanou Hermionu si sednout na židli, která stála za bezvládným tělem Draca. Tmavovlasá dívka si chtěla zakrýt otevřená ústa rukou, ale kvůli poutům nemohla. Tím pádem Harry spatřil její zhrozený výraz a zjistil, že i jí opustila naděje.

Muž po usazení Hermiony dovedl na svou židli i druhého kouzelníka v místnosti. Jeho tělo, vláčející sebou jako by bylo bez duše, se dokolébalo až ke svému místu a Harry si poslušně sedl.

,,Nejdřív si to vyřeším s vámi, vy jedna breberko," ukázal prstem na jedinou ženu v místnosti. Došel od stolu až k ní a bez mrknutí se jí díval do očí, zatímco k ní mluvil dál. ,,Pokud vím, slíbil jsem vám, že jestli o mém plánu něco řeknete, váš zrzek to odskáče. Dejte mi jeden dobrý důvod, proč bych to neměl dělat."

Hermionin obličej najednou vypadal ještě zoufaleji než předtím. Na tváři se jí náhle objevila slza, kterou ale profesor setřel. Najednou by nevypadal tak strašlivě, kdyby na zemi neležel Harryho přítel.

,,Protože ho potřebujete," ozval se zlomený nebelvír. Teorií, kterou společně s Dracem vymysleli, si nebyl úplně jistý, ale větší už by ztráta být nemohla.

Škodolibý únosce se na něj otočil. Povrchním tónem mu argumentoval: ,,Na co bych asi potřeboval průměrného žáka z chudé kouzelnické rodiny?" Jeho odpověď doplnil smíchem, který značil jeho pohrdání.

,,Už jenom to, že jste nereagoval na to, že jsem odpověděl místo Hermiony, mi říká, že potřebujete," chladným hlasem pokračoval. Ani jednou s ním nepřerušil oční kontakt. ,,Dle mého ho nemůžete zabít, protože jste díky němu mocnější. Nějak jste se na něj napojil a teď z něj čerpáte energii."

,,Pravděpodobně je zbytečné zapírat, že?" usmál se znovu a upřeně se díval Harrymu do opuchlých očí od pláče. ,,Musím uznat, úžasná dedukce, pane Pottere."

Harry se zašklebil a poté obrátil oči v sloup. Nestál o pochvaly, chtěl se jen vrátit o pár minut dozadu a zvrátit to, co se stalo.

,,Cože?" zmateně se zeptala Hermiona a vyčkávala na odpověď. Emanuel se na ní otočil a promluvil. ,,Hned vám to vysvětlím tak, abyste to pochopila i vy." Profesorova reakce jí kompletně naštvala. Už jí nebavilo, jak jí pohrdá, i když pravděpodobně byla nejschopnější studentka v Bradavicích. Když už se chtěla začít bránit, což původně očekávala od Harryho, ačkoli se mu nemohla v tomto stavu divit, profesor znovu začal mluvit.

,,Pan Weasley byl skvělá oběť. Má v sobě spoustu magie, jelikož je z čistokrevné rodiny, a navíc je to váš nejlepší přítel," s obrovským nadšením vyprávěl. ,,Pár dní jsem ho sledoval, abych zjistil, jak vypadá jeho klasický den. A aniž bych se musel snažit, vběhl mi přímo do náruče! Víte, už dříve jsem vynalezl kouzlo na propojení dvou živých bytostí a musím říct, nemohl jsem se dočkat, až ho vyzkouším! Takže nejen, že teď jsem mnohem mocnější, ale mám nad vámi i výhodu."

Jeho smích se rozhléhal po celém sklepení. Když mu Harry chvíli naslouchal a dostal se mu do hlavy, ovládla ho zoufalost a beznaděj. I když se před rokem setkal s lordem Voldemortem tváří v tvář, měl pocit, jako by se takhle nikdy necítil. Najednou se ale tyhle myšlenky vytratily, když se jeho pohled, stejně jako všech ostatních, stočil k zemi.