Tři Přání [Drarry]

Kapitola 31: Zodpovězené otázky

Místnost byla vyplněná tmou a nejistotou. Hermiona v rohu místnosti pomalu vydechovala. Od té doby, co z místnosti profesora vyvedl zjizvený muž, neviděla světlo nebo jídlo. Proto se čas od času pokojem rozezněl dívčí žaludek toužící alespoň po kousku koláče. Hermiona ale čekala marně.

Celou dobu si dělala starosti o Rona, ale i Harryho. Nemohla se na nic soustředit, protože se její myšlenky vždy vrátily ke známým tvářím. V průběhu dlouhých dnů ale nezjistila nic nového. Nic jí nenapadlo a ona pomalu slábla - jak fyzicky, tak psychicky. Vše, co tedy dělala, bylo více méně jen spaní.

Zrovna, když spala, se dveře od místnosti otevřely. Hermiona se bleskově narovnala a byla zcela probuzená. Ve vchodu znovu spatřila postavu se zjizvenou tváří. Tajil se jí dech a nemohla z něj svůj pohled odtrhnout. Byla sice slabá, ale i tak z ní vyzařovala odvaha a působila dojmem, že slovo strach nezná.

Muž se ale nenechal sebevědomým pohledem zastrašit a jakmile došel k dívce, zvedl jí do vzduchu a přehodil přes rameno. Na Hermionu bylo stále seslané to záhadné kouzlo, které jí nedovolovalo vydat ze sebe ani jednu hlásku, a proto nemohla vzdorovat křikem. Její pohyb byl také omezen nějakým zaklínadlem. Jediné, co jí alespoň trochu zahřálo u srdce, byl fakt, že znovu uviděla světlo, které jí tak moc chybělo.

Chvíli na rameni nehybně ležela, zatímco jí neznámý nesl. Věděla, že je naprosto bezmocná, a to jí na tom štvalo nejvíce. Nikdy předtím si to neuvědomovala, ale vždy měla moc něco udělat nebo změnit. Zapřísáhla se, že už tuto možnost nikdy nebude brát za samozřejmost.

Náhle se vysoký muž zastavil. Hermiona neviděla směrem, kam se díval, protože hlavu měla položenou na jeho zádech.

,,Polož jí na tu židli," poručila jiná osoba v místnosti, kterou Hermiona ihned poznala podle hlasu. Jediný způsob, kterým ale mohla zareagovat, bylo zúžení zornic.

Muž se zjizvenou tváří jí ochotně posadil na dřevěnou židli. Jakmile si byl jistý, že se jí v rámci možností sedí pohodlně, skonil se a její ruce i nohy vnikly do pout připevněných k židli.

Hermiona se konečně odhodlala zvednout pohled k osobě, o které byla přesvědčená, že jí může věřit. Snad poprvé ve svém životě se mýlila.

,,Jak se ti daří?" promluvil muž, kterého Hermiona propalovala pohledem. ,,Ó, promiň, ty vlastně nemůžeš mluvit."

Kdyby ale mohla, zpražila by ho hned několika nadávkami a argumenty. Seděl naproti ní a vysmíval se jí do tváře. On ale byl v pohodlném křesle na vyvýšeném místě hned za psacím stolem, který vypadal trochu jako katedra v ředitelně profesorky McGonagallové. Vlastně celá místnost vypadala trochu jako bradavická ředitelna. Jen působila mnohem strašidelněji, špinavěji a tak, že si nejdete jen pro trest za špatné chování, ale něco mnohem horšího.

Luskl prsty a Hermiona najednou ucítila nenadálou úlevu. Vydechla všechen vzduch, co měla v plicích a přitom zavřela oči. Jakmile si ale uvědomila, že kouzelník jí její hlasivky uvolnil bez pomocí hůlky, zprudka je znovu otevřela.

,,Kouzlíte bez hůlky," zpracovávala poznatek mladá čarodějka. Ihned jí došlo, proč nemohla přijít na to, jaká kouzla na ní byla použita - neznala je. ,,Myslela jsem, že vám mohu věřit, profesore."

Emanuel se usmál. Nebyl to vlídný úsměv, nýbrž zlomyslný. ,,Já vím. Proto bylo tak lehké vás oklamat." Zvedl se a pomalu sestupoval nízké schody, pod kterými se nacházela stále nehybná Hermiona. ,,Upřímně, já si zase myslel, že jste inteligentnější, když o vás všichni profesoři mluví jako o bohyni moudrosti."