jealous✔️ | ft.pjm. myg]

|19|

Chvíli jsme se tak bavili, u toho jsme pili kafe, které hyung objednal ještě předtím, než jsem přišel.
Přestával jsem litovat toho, že jsem vůbec vykročil z domu.
„Jimine, počítáš vůbec s tím zítřkem?” Zeptal se Rudovlásek a tázavě se na mě podíval. „Co je zítra?” Zarazil jsem se a dlaněmi jsem sevřel horký hrníček. „Yoongi hyung, je Sobota Jimine. Má něco s těmi knihami, je to v centru. Pamatuješ?”
Moje oči se rozzářily, když mi došlo, o co jde a moje nálada byla jako vyměněná. Začaly se mi lehce červenat tváře, takže jsem se zakoukal někam jinam, ale Hobi se tomu jen zasmál. „Ty mě vážně nikdy nepřestaneš udivovat Chimme.”
„Ještě jednou promiň za všechno, hyung,” usmál jsem se a smutně se na něj podíval. On mě však cvrnknul do nosu  a tím mě donutil se zasmát.

„Tak zítra,” bylo poslední, co jsem od něj slyšet, než jsme se oba nerozloučili, a nevydali každý pryč. Nakonec jsem se stavil ještě v obchodě, kde jsem si koupil něco k jídlu a chystal jsem se jít domů, ale došlo mi, že nemám ty klíče a tak jsem přemýšlel, kde jsem je mohl nechat. Začalo se stmívat a já si užíval čerstvého vzduchu, který mě obklopoval. Potom mi úplně došlo, že jsem je možná nechal v parku. Když už se úplně setmělo, procházel jsem parkem všude možně, kde jsem ten den po škole byl.

Potom jsem pod lampou u lavičky uviděl se lesknout nějakou věc, takže jsem se tam rozhodl jít podívat. Hmátl jsem dlaní do sněhu a vytáhl jen kus lesklé plechovky, načež jsem se zamračil. Jen co jsem se chtěl otočit, do někoho jsem vrazil. Nestačil jsem se pomalu vzpamatovat a pohled se mi naskytl do těch tmavých očí, které mě pronásledovaly už poměrně dlouho v paměti od našeho prvního setkání. Stuhnul jsem a připadal jsem si jako socha. Jeho obličej byl pár centimetrů od toho mého.

„Hledáš tohle?”

Jeho velkou dlaní držel svazek klíčů a mával mi nimi před obličejem, jakobych byl zhypnotizovaný.

„Kdes to našel?” Prsknul jsem a naštvaně jsem nafouknl tváře.

„Tyjo, hádej kde jsem je našel.”

„...”
„Díky.”

„Zase jsi nepříjemnej.”

„Zase jsi moc upřímnej.”

„Asi se nemám ptát, kdo ti udělal ty šrámy na obličeji, co?”

„Odpověděl sis na to sám.”

„Dobrý vědět.”

„Co tady zas děláš? Sleduješ mě nebo co?”

„Myslíš si, že jsem toho schopnej? Sice možná jo, ale jsi vážně naivní.”

„Pfff, tak to mám na tebe asi hold smůlu.”

„Nechtěl si říct spíš štěstí?”

„Hyuuuung.”

„Co je ty žárlivko?”

„Ty si o to normálně koleduješ, abych byl dennodenně nasranej.”

„A koleduju si i o to, že na mě pořád myslíš?”

Zrudnul jsem, protože jsem si vybavil naše tady první setkání v parku.

„No nic prcku, nejspíš už ti došly slova. Tak se měj”