Panebože on měl křídla! Stála jsem tam s otevřenou pusou a zírala na něj.
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Díval se mi přímo do očí jako kdyby s tím byl smířený. ,,Camerone..'' řekla jsem potichu a čekala co se bude dít dál.
Podíval se jinam a řekl klidným a vyrovnaným hlasem ,,Já vím''.
,,To jsou..'' nedořekla jsem protože to dořekl za mě. ,,Křídla,jo jsou to křídla''.
Křídla..jsou nádherná,tmavě hnědá až skoro černá,jsou OBROVSKÁ! Nevím jak to unese. Nastalo hrobové ticho. Nechtěla jsem nic říct,na jednu stranu jsem byla překvapená a bála se a na druhou jsem byla hrozně nadšená. Okřídleného člověka přece jen tak nepotkáte!
,,Ty se nebojíš že to někomu řeknu?'' zeptala jsem se ho.
Vždyť mě zná ani ne jeden den!
,,Jessabel..já ti věřím''
Cože?? Co je to za stupidní jméno,jak mě to nazval?!
,,Jessabel??'' Nechápala jsem.
Podíval se na mě jako kdybych byla úplný debil nebo co ,,JESS-ABEL'' opravil mě. ,,Kdo to je?'' uchechtla jsem se.
,,Ty..'' ,,To je blbost,já jsem AMY''
Ale na zase musím uznat že bych teď měla očekávat cokoliv.
,,Možná tě to vyděsí ale ty jsi Jessabel. Amy je jen přezdívka co jsme ti dali.''
,,co JSME?! Kdo?'' Byla jsem vyděšená,co to sakra má znamenat,kdo ještě?!
,,Nepamatuješ si na ně..''
,,KDO?!'' Byla jsem naštvaná celý svět se mi obrátil vzhůru nohama.
Olízl si rty a nadechl se ,,Já,Lissa,Dia a Marcus''
Nechápavě jsem se na něj podívala. Kdo to proboha je?
,,Musím i něco vysvětlit..'' odmlčel se. ,,Není ti 15..'' skočila jsem mu do řeči aby ho opravila ,,14!'' Přikývl. ,,Je ti 251 let..narodila jsi se 16. května 1763..'' oznámil mi. ,,Dobrej fór'' Zasmála jsem se.
Zakroutil hlavou a chytl mě za ruku. Najednou se mi promítla asi vzpomínka,byla jsem tam já a nějaká holka. Něco mi šeptalo v hlavě ''Jessabel''. Najednou konec. Probrala jsem se a nevěřila jsem tomu. Rozběhla jsem se směrem k zastávce a chtěla odejt. Podívala jsem se na mobil bylo 10:48 to není možný..vždyť se to zdálo jako věčnost.
Konečně autobus,v rychlosti jsem nastoupila a sedla si na sedačku. Muselo se mi to zdát,muselo! Zavřela jsem oči a odpočívala,tentokrát nesmím usnout!
Probudil mě křik,bodavý křik který se později změnil v pláč. Ocitla jsem se na chodníku kde jsem bezvládně ležela. Otevřela jsem pomalu oči a málem se mě zmocnil infarkt. Lidi byli hodně divně oblečení a ..co to je?! To je kočár?!
Panebože kde to jsem! Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Otočila jsem se a tam stála dívka oblečená jako ostatní,tudíž..dlouhé krajkové šaty které měli bílou až trochu narůžovělou barvu,v ruce měla takový ten staromodní deštník myslím že se to jmenuje paraple?
,,Já jsem Lýdia,oslovuj mě prosím Dia'' A usmála se na mě.
,,Čau,já jsem A....'' ani jsem to nedořekla když to řekla za mě.
,,Já vím kdo jsi.''
----------
Nikdo neříkal že je život jednoduchý.
