I L❤️VE YOU PAYTON🌷❤️

29

Tma. Nic jsem neviděla. Vedle mě pípali nějaký přístroje, jako v nemocnici.
Počkat. Kde to jsem.

Snažila jsem se otevřít oči. Bohužel marně. Nešlo to.

„Pane doktore, co s ní je" zeptal se, pro mě neznámý hlas.
„Utrpěla velmi silný náraz do hlavy. Je dost pravděpodobné, že bude mít následky" odpověděl pravděpodobně doktor.
„Následky? Jaký následky"
„Je dost možné, že může zapomenout. Ať už na nějaký vzpomínky tak klidně i lidi co ji byli nejbližší" neznámý člověk se silně nadechnul a pohladil mě po hlavě. Já jsem se potom ponořils zpět do říše temnoty.

•••••••

Otevřu oči. Konečně. Do očí mě udeří silné světlo, takže musim párkrát zamrkat, abych si zvykla.

„Sofi" promluví někdo vedle mě.„Ach díky bohu, strašně jsem se o tebe bál, jsi v pořádku?"
„Já-"
„Slečno Mendes"přerušil mě příchot doktora „zdravím, já jsem doktor Smith. Jak se cítite" zeptal se mile.
„Divně" odpověděla jsem „co se mi vlastně stalo?" nic jsem si nepamatovala.
„Byla jste znásilněna"
„C-Cože." nevěřila jsem tomu „ne to neni možný"
„Bohužel, je to tak, uviděla vás jedna pani. Hned zavolala policii. Toho pána chytily až dnes ráno"
„Jak dlouho tady jsem?"
„Týden" odpověděl úplně s klidem.
„Týden?! Jsem tady týden!" to nemůže být pravda. Jak jsem mohla spát tak dlouho. Než stačil doktor říct něco dalšího, vešli dovnitř další lidi.

„Zlatíčko moje" řekla mamka a hned mě šla obejmout společně s tátou.
„Mami, tati" vydechla jsem.
„Jak se cítíš" zajímal se táta.
„Už se na to ptal i pan doktor. Cítm se divně"
„Ani se nedivim. Jak ti tohle někdo mohl udělat. Až ho uvidim, přísahám, že ho zmlátim hned jak to půjde" ozvala se konečně osoba vedle mé postele, která tady byla, když jsem se probudila. Než jsem stačila cokoliv říct, do místnosti zase přišli další lidi.

„Nazdaaaar" křikli na mě moje kámošky.
„Holkyy" usmála jsem se „tak ráda vás vidim" všechny jsem obejmula.
„My tebe taky" usmáli se na mě.
„Jsem dotčen" zasmál se zase ta osoba. Otočila jsem se na něj s otázkou v očích.
„Všechny tady obejmeš a já jsem jako neviditelnej" zasmál se. Mně to moc vtipné nepřišlo.
„Promiňte ale....... kdo jste?". Všichni v místnosti ztichli.
„Sofi, to je tvůj kluk. Payton" řekla pomalu máma.
„Mami já ho neznám" otočila jsem se na ni. Ta se ale otočila na doktora.
„Pane doktore. Jakto že si ho nepamatuje?" měla slzy v očích. Proč.
„Jak už jsem tady panu Moormaierovi říkal. Utrpěla velmi silný náraz do hlavy. Náraz poškodil mozek a je dost pravděpodobný, že něco nebo někoho zapomene" vysvětlil pan doktor.
„Ale proč zrovna mě" zeptal se ten kluk nebo Payton jak ho nazývají. Doktor pouze pokrčil rameny. Payton se zvedl a rychle odešel pryč. Můj táta se zvedl a šel za nim. Asi si dobře rozumí.
„Sofi, prosím, řekni že si děláš srandu" zašeptala mamka.
„Mami já ho ale vážně neznám"
Zapomněla jsem na osobu, která mi byla ze všech nebližší, to já ale nevim.

Ahoooj🥰
Tady máte další kapitolu, doufám že se vám líbí. Prosím neukamenujte mě za to.

Chtěla bych vám strašně moc podělovat za 3K přečtení. To je úplně neuvěřitelný😍. Moc to pro mne znamená. Jsem moc ráda, že se vám můj příběh líbí. Budu ráda za každou ⭐️ a 💬.
Děkuji moc❤️.

Anett