I L❤️VE YOU PAYTON🌷❤️

22

Probudila jsem se do krásného slunečného rána.

Počkat. Slunečné ráno?

Rychle jsem vylezla z postele a běžela k oknu. Nepršelo. Konečně svítilo zase sluníčko.

Běžela jsem zpátky k posteli a skočila na Paytna.

„Au" zaječel a rychle si sedl „panebože Sofi co blbneš, vždyť jsi mě mohla zabít, víš kolik vážíš"

Ignorovala jsem narážku na moji váhu a s radostí jsem mu řekla dnešní novinu.
„Venku svítí slunce"
„Páni" podíval se na mě jak na debila „chceš oscara za to, že jsi zjistila, že ráno vychází slunce a přes den svítí?"

„Ne ty idiote" protočila jsem očima „dneska už neprší" vysvětlila jsem mu a slezla z něho.

„Škoda" položil hlavu na polštář „dneska už asi v posteli celý den zůstat nemůžu" usmál se na mě.

„Ne to teda nemůžeš" usměv jsem mu opětovala a šla si do koupelny udělat hygienu a obléct se.

•••••••

„Tak co budeme dneska dělat, venku je konečně za dva dny krásně" zeptala se nás Kate.

„Co zajít na pouť?" zeptala jsem se s nadějí v hlase „blízko tady odsud je prej pouť"

„Jo to by jsme mohly" usmála se Car.
„Klidně lidi, ale běžte si nejdříve zabalit věci" poručil nám Josh.

„Proč?" nechápala jsem „vždyť jedeme domů až zítra večer"

„Jo, no, změne plánu" podíval se na nás „jedeme domů už dnes večer. Volala mi mamka a říkala ať přijedeme už dneska, má sem přijít prej nějaká bouřka a máma se bojí, že by to chata nemusela vydržet" vysvětlil.

„Aha, tak to je škoda" odpověděla Caroline.
„Jo to je" přidala se Viky.

„No, co se dá dělat. Tak si běžte zabalit, dáme věci do auta a z pouťe pojedeme rovnou domů"

„OK" souhlasily jsme všichni a vydaly se do svých pokojů.

•••••

Dorazily jsme na pouť tak hodinu po otevíračce, takže tady ještě moc lidí nebylo.

„Tak jo" začal Josh „ je 13:30 v 16:00 se všichni sejdeme tady jasný?"

„jasný" odpověděli jsme všichni jednohlasně. Musela jsem se pousmát.
Všichni hned odešli ve dvojicích každý na jinou stranu, až jsem tady zůstala s Paytnem sama.

Upřímně, od včerejšího večera jsi nejsem úplně jistá, jak to mezi náma je, ale každopádně jsem ráda, že mě už úplně neignoruje.

„Půjdeš se mnou na ruské kolo?" Zeptala jsem se ho po chvilce ticha.
„Klidně" odpověděl a usmál se. Jeho úsměv je tak nakažlivý, že jsem se prostě musela usmát taky.

••••

Společně jsme došli k ruskýmu kolu a postavily se do menší řady. Ani ne za 5 minut jsme si šli sednou do takové té kabinky.

Moc lidí tu nebylo, proto jsem byla ráda, že jsme v kabince byly jenom my dva.

Musím uznat, že výhled to byl nádhernej. Celou dobu jsme byli oba dva ticho a mě to vyhovovalo. Sama nevim co by jsem měla říkat.

Když jízda skončila, oba dva jsme vystoupily a šly jsme společně na další atrakce.

••••