Deník z karantény

Den třetí - část druhá

Pátek 13. března - 15:25

Ačkoliv můj prvotní plán byl vyhýbat se všem zrcadlům v rádiovém okruhu tří kilometrů, po několika hodinách už jsem to nemohla vydržet a vyšla jsem na toaletu. I když to máme na chodbu jen asi 4 metry dlouhý úsek, kolem celého zrcadla na stěně jsem procházela s rukou na očích, přičemž jsem vyděsila sestru vracející se zvenku. Podle jejího křiku jsem pochopila, že spíš připomínám právě oživlou mumii, co vylezla ze sarkofágu, aby pomstila starověký Egypt, než jejího pokrevního sourozence. Byla tu ale další překážka- zrcadlo v koupelně. Tomu už jsem se bohužel vyhnout nemohla, a přestože jsem radši nechala zhasnuté světlo, i tak mi můj odraz nahnal hrůzu. Moje pleť byla asi stejně bez nedokonalostí, jako terénní tankodrom, nemluvě o těch temných důlních šachtách, co jsem měla pod očima.
Jakmile moje milá máti procházela kolem a rozsvítila, moje mastné vlasy hodily takový odraz světla, že jsem dočasně oslepla. Smířila jsem se s rizikem závrati během naklánění se do vany- jelikož už jsem dost dlouho neudělala tak riskantní pohyb- a jala se trochu zlidšťovat svůj vzhled.
Bylo to sice naprosto zbytečné, vzhledem k tomu, že ještě dlouho nebude nikdo zajímavý v dohledu, ale pro zachování nějaké míry sebeúcty, už byl nejvyšší čas.