Deník z karantény

Den pátý - část první

Neděle 15. března 2020- 09:45

Nějakou extra blbou náhodou jsem se po nějakých čtyřech hodinách probudila s lehkým otřesem mozku. Nebo jsem se minimálně aspoň tak cítila, protože rozostřené vidění bylo stejné, o pohybech lenochoda ani nemluvě. Kromě toho, že jsem měla pár omrzlin, jelikož mi byla přes noc ukradena peřina, jsem měla sakra špatný pocit. Ne takový ten pocit, kdy se probudíte a víte rovnou, že to bude dost na hovno den, ale ten pocit, že se něco hodně špatného stane a to dost brzo. Vzpomněla jsem si na všechny ty věci, co jsme nechali ležet po domě- dvě flašky do poslední kapky vycucnutého chlastu, přibližně sto špinavých skleniček na stolech a všude zbytky jídla. Ležela jsem a poslouchala každý zvuk v bytě. Kdyby přijeli rodiče, stáhli by mě z kůže, a asi by se jim zbořily jejich představy o skvělé výchově. Musela jsem teda vstát a gratulovala jsem si, že to všechno stihnu a uklidím a nikdo nic nebude ani náhodou tušit. No, a tak se stalo že jsem přelezla ležící vedle sebe, vyrazila si z pokoje a narazila na sestru, sedící v naší kuchyni, která mi následně musela přijít na pomoc, protože mě chytl slabší infarkt. Usmála jsem se na ní stylem "tak to je v prdeli" a ona mi to opětovala pohledem "to si kurva piš". Všechny skleničky už byly v myčce a flašky seřazené vedle sebe jako ve vitríně. Uklidila jsem teda těch pár věcí co zbylo a celou dobu se modlila, aby moje sestra měla aspoň trochu slitování, a rovnou mě neposlala na galeje, kde by byla máti otrokář a švihala mě třímetrovým bičem.