🌹Můj soused Wolfhard🏡 [Fack CZ]

⏳Den číslo dvacet...třicet šest?

Sen který mi běžel v hlavě byl zajímavý... Pořad se opakoval... Byl tam žebřík a z něj padala stébla slámy. A pořad dokola. Chtěl mi ten se naznačit že jsem ta sláma?

Den číslo dvacet sedm až třicet jedna
Pět zatracených dnů jsem byl zavřeny v nemocničním pokoji. Kdybych byl alespoň v té nemocnici v Oakridge nebo jak se jmenuje ta prdel světě. Ne ne ne... Moje mamka hned co přijela se domluvila s doktory že mě převeze do nemocnice v L.A. k mojí dětské doktorce. Takže kdo měl radost? No já ne... Ani jsem se nestihnul rozloučit s Finnem. Ani jednou jsem mu za celých pět dnů nemohl zavolat páč jsem telefon nedostal do ruky... Prý abych nenamáhal mozek... Stejně by byl zázrak kdybych nějaký měl... V nemocnici jsem zůstal z důvodu že jsem měl prý nějaký otřes mozku tak aby mě mohli 'pozorovat'.

Na bílé zdi po tom co jsem byl už skoro měsíc v chatě kde jsou jenom bílé zdi, jsem si zvyknul... Ale... Nemocniční bílé zdi jsou zlo. Hodiny jsem ztratil tím že jsem do nich koukal. Nebo jsem si hrál se sádrou co jsem měl na levé ruce. Jop měl jsem zlomenou ruku... Doktoři říkali že jsem měl štěstí že jenom ruku.

Poslední den co jsem měl ztrávit v nemocnici utíkal ještě pomaleji než všechny ostatní. Okolo 15:00 myslím... Pro mě konečně přijela máma. První věc na kterou jsem se zeptal hned co vešla do pokoje byla: „Kdy se vrátím?”
Čekal jsem kladnou odpověď ale ta nepřišla. „Vzala jsem si volno takže nikam už nepojedeš letos.” řekla chladně mamka. To ne! „Pro-” „Nenechám tě se zabít! Myslela jsem že jsi zodpovědný Jacku ale jsi pořad jak malý.” přerušila mě mamka a vzala mojí tašku věcí. Viděl jsem že je hodně naštvaná tak jsem radši sklopil hlavu a mlčel jsem.

Ještě jsme vyřešili něco s doktory a pak jsme šli do auta. Mamka hodila mojí tašku na zadní sedačky a já jsem si zatím sedl dopředu. Mamka si sedla za volant a nastartovala ale auto se nerozjelo. Udiveně jsem se na ní podíval a ona měla ruce na volantu a koukala se před sebe. A jaj... Promlouvání do duše. Pomyslel jsem si. „Mami, promiň. Mrzí mě že jsem tě zklamal.” řekl jsem omluvně. „Jacku... Já to tak v té nemocnici nemyslela. Nějak mě to nepřekvapilo.... Ale měl by ses chovat už trochu dospěle.” řekla mamka a podívala se na mě. „Ten žebřík tam stál ještě když si nebyl na světě. Neříkám. Taky jsem z něj spadla ale ne z takové výšky jako ty. Ty jsi měl jediné štěstí že tam byl Finn a Sophia.” ještě dodala a já na ni překvapeně koukal. Jak to ví že tam byli? Ptal jsem se sám sebe.

„Divíš se jak to vím? Když jsem jela na chatu pro tvoje věci tak jsem potkala Finna. Ještě než jsem dala klíče do zámku už jsem měla otevřeno a mezi dveřmi stál Finn. Všechno mi řekl.” vysvětlila mi. Jenom jsem si povzdechnul a podíval jsem se z okna. Mamka konečně šlápnutím na pedál rozjela auto. Venku začalo pršet takže jsem pozoroval kapky deště stékající po oknu. „Přeji vám to. Jenom chci aby jsi to věděl a nehodlám tě nějak omezovat ale nenechám tě tam zase jenom tak jet.” řekla najednou mamka. Ona o nás ví? „Nevím o čem to mluvíš.” řekl jsem nechápavě. „Myslíš že mi nebylo divný že jsem našla Finna u nás v chatě, jeho věci v pokoji, postele u sebe, jak o tobě pořad mluvil, bál se o tebe?” „Jsme jenom kamarádi.” začal jsem mlžit. „Věci tam měl protože je to bordelář a už to začal tahat i ke mě a postele byli u sebe protože se mi tak spí líp.” ještě jsem dodal.

„To mi chceš říct že je normální že ti volal třikrát za den?” „Já o tom nic nevím.” „Ale já jo když jsem měla tvůj telefon doma. Volal třikrát denně a ze začátku pokaždé co jsem to zvedla začal tím že řekl tak jak je zlato?” poslední slova se snažila imitovat Finna. „Neříkej mi že si takhle kluci říkají jenom tak.” ještě dodala a podívala se na mě. Nejspíš jsem se musel hodně červenat protože se začala smát. Chytla mě jednou rukou za tvář a zmáčkla mi ji. „Nestyď se za to zlato. Já to stejně tušila už od začátku.” „Hele radši se věnuj řízení.” řekl jsem trochu podrážděně. Ona se pořad smála ale už koukala normálně na vozovku. Už jsem ji nelhal. Nemělo to cenu říkat něco jiného. Ale měl jsem radost že to vzala dobře. Jde všechno nějak moc lehce. Pomyslel jsem si.