🌹Můj soused Wolfhard🏡 [Fack CZ]

🔓Den číslo čtyřicet šest...osm?

Jaeden měl pravdu...Finn už to není to dítě jako před dvanácti lety.

Ráno jsem se probudil na pohovce v obýváku. Byl jsem rozlámanější než snad kdy předtím. Záda mě bolela, za krkem mě bolelo ale bolest mého srdíčka pořád nepřestala. Několik minut jsem jenom ležel a díval jsem se do stropu a nebo na zdi. „Nakonec bílé zdi a strop nejsou tak špatní společníci...alespoň nemluví." řekl jsem si pro sebe. A jakoby na potvoru mě všichni svatí slyšeli někdo začal klepat na dveře. Kdyby alespoň klepal třeba tak že zaklepe...počká...zaklepe...počká...ale to neee. Dotyčný klepal instantně. Bum bum bum bum bum. Takové klepání bych nevydržel ani kdybych byl psychicky v pohodě. Zvedl jsem se z pohovky a postavil jsem se mezi futra z obýváku. „Návštěvy nepřijímám." křikl jsem do chodby.

„A nešla by udělat výjimka?" ozvalo se spoza dveří. Finnův hlas bych poznal...a tohle on nebyl. Protočil jsem očima a šel jsem tam. Byl jsem v dlouhém bílém tričku a kratších šedých kraťasech a na nohách jsem měl bílé ponožky. Odemkl jsem a trochu jsem dveře pootevřel aby mi byla vidět jenom půlka obličeje. A koho jsem to viděl. „Jaedne jestli tě posílá Finn tak-" „Ne...jsem tu sám za sebe." řekl s úsměvem. Trochu jsem nechápavě nadzvedl obočí a dveře jsem otevřel úplně. „Proč jsi tady?" vypadlo ze mě. „Jenom jsem si přišel popovídat." „Na povídání úplně náladu nemám." „Slibuji že se nebudu na nic ptát...prakticky všechno vím. Včera večer mi volal." řekl a posadil se na shod před dveřmi. „Jasně jak jinak." zašeptal jsem a posadil jsem se vedle něj.

Chvíli jsme tiše seděli ale poté Jaeden prolomil to ticho se skvělou poznámkou. „Vypadáš hrozně." řekl a s úsměvem se na mě díval. Asi narážel na moje kruhy pod očima. „Děkuji za nekompliment." odpověděl jsem s ironickým úsměvem. „Koukám že jsi si zničil sádru." „Stejně zítra ráno pojedu na výměnu tak to je jedno." řekl jsem a ruku na které jsem měl sádru jsem si položil do klína. „Včera pozdě v noci mi přišla zpráva od mamky že mě objednala na výměnu sádry někde v Oakridge." ještě jsem dodal a zadíval jsem se na svoje bílé...teda spíše už šedé ponožky.

Opět zavládla minuta ticha a já se cítil pořad a pořad víc nervózně. I když jsem se koukal před sebe tak jsem periferním viděním viděl že na mě Jaeden kouká. Tak jsem otočil hlavu a nechápavě jsem se na něj podíval. On si trochu povzdechl a uhnul pohledem. „Chtěl bych se ti omluvit...za ten předvčerejšek. Za tu pusu. Nevím co to do mě vjelo." řekl se skloněnou hlavou. Nečekal jsem že člověk jako Jaeden dokáže složit omluvu. „Omluva se přijímá...alespoň jsi dal Finnovi příležitost aby se mohl ozvat. Nemusel jsem křičet sám." řekl jsem s malým úsměvem i když mi do smíchu nebylo. „Jednostrané hádky jsou nuda co?" vypadlo z Jae a já trochu kývl.

Musím říct že rozhovor s Jae mi pomohl. Alespoň jsem se neutápěl v depresivních vzpomínkách. Tu pusu jsem mu opravdu odpustil...alespoň mi říkal pravdu na rozdíl od někoho. Teda myslím... Chvíli jsme tak ještě seděli a povídali si. No ale potom jsem nadzvedl hlavu a všiml jsem si že na druhé straně cesty stojí Finn. Jenom tam stál a koukal přímo na nás. Úplně jsem ztuhl. I když to bylo dost daleko tak jsem měl pocit jakoby se mi díval přímo do očí. „Nepůjdeme spíš dovnitř?" zeptal jsem se Jae ale z Finna jsem nezpouštěl oči. „Proč vždyť je tak-" nedořekl to a podíval se stejným směrem jako já. „-jo tak dobře." změnil svojí odpověď a zvedl se ze schodu. Já udělal to samé. Šel jsem první a Jae za námi zavřel.

Šli jsme do obýváku kde si Jae sedl na pohovku a já jsem se opřel o skříň. Díval jsem se do země a snažil jsem se z hlavy vyhnat ten Finnův výraz. „Hele!” křikl Jaeden a já jsem na něj přesunul pohled. „Co takhle něco podniknout? Nemyslím jenom se mnou ale třeba i se Soph, Wyattem, Sadie? Aby jsi přišel na jiné myšlenky?” řekl s úsměvem. „Úplně na podnikání čehokoliv nemám náladu a-” „Sakra Jacku. Nesmíš tady ležet v posteli a brečet do polštáře.” přerušil mě a vystřelil z pohovky směrem ke mě. „Nejsem jediný kdo by tě chtěl vidět se zase smát.” řekl a dal mi ruce na ramena. „Hlavně by jsi neměl být tady. Jenom se podíváš na cokoliv a vidíš jeho. Měl by jsi se sebrat a někam jít a ne se pořad utápět v depresivních vzpomínkách.” řekl povzbudivě a zadíval se mi do očí. „A navíc...když zítra ráno máš jet do Oakridge tak to máš výhodnější být dole ve vesnici. Tady odtud je zastávka šest kilometrů a z chatřský oblasti ani ne pár metrů. A kdybych byl tebou tak by se mi ráno šest kilometru jít nechtělo.” řekl a usmál se.