Invasion of the Moonstone

*3*

*Harry*

Pracoval jsem na dalším zabezpečení budovy, když spustil radar na detekci pohybu. Značilo to, že se venku něco hýbe a podle velikosti na obrazovce jich bylo hodně. Okamžitě jsem vyhlásil poplach v celé budově a doporučil lidem opustit vrchní patra koleje, která nebyla úplně nejbezpečnější. Jedním stiskem klávesy jsem uzamkl celou budovu a ochranné kryty, které chránily okna a dveře před vnikem, se v tu chvíli uzavřely. Avšak zvenku nebylo možné poznat, že je budova obrněná a to díky šikovným trikům naší technologie. Obrazovky, které byly propojené s kamerami ukrytými po městě, ukazovaly obrovskou armádu stvoření, které jsem potkal pár hodin nazpátek. 

Všichni vypadali téměř identicky. Dlouhý černý hábit, plavé vlasy po pas a rudé oči. Vypadá to, že začali okupovat okraje města, tak nám zbýval nějaký ten čas, abychom se pořádně připravili na útok. Svolal jsem všechny, kteří byli odhodlaní bojovat, na recepci koleje. Nařídil jsem urychlenou mobilizaci a kontroloval pohyb té velké masy. Nebylo pochyb, že měli mnohočetnou převahu a také ještě nadlidské síly. Mohl sem být rád, že jsem to zjistil a pojistil tak váhu těch plechových trámů, které chránily vchody a okna budovy. Neustále jsem přemýšlel, zda jsem zajistil všechno bezpečně a jestli máme nějakou šanci na to, se jim ubránit. Několikrát jsem se svou partou obešel celý komplex a ujišťoval se, že je vše tak, jak má být.

Rozmístil jsem po budově všechny lidi, kteří měli odvahu se postavit útoku a už jsme jen čekali, až se dostanou k nám. Naše pevnost stála přesně uprostřed Los Angeles, tudíž to nějakou dobu trvalo, než se sem dopravili. Jelikož stavba vypadala naprosto obyčejně a neškodně, nebylo divu, když se ta armáda neznámých bytostí vrhla přímo k ní. Neočekávali, že bychom se na jejich útok připravili a nastražili také mnohočetné pasti, které byly mnohdy smrtící. Jen já a pár dalších lidí jsme věděli, kde jsou. Zanedlouho se několik z nich spustilo a dokázaly zastavit onu masu v pohybu. Jeden z jejich lidí byl zajat v naší pasti, ze které není možné uniknout. Vypadalo to, jakoby celá sešlost zamrzla na místě. 

Dokonale jsme na ně viděli přes skleněné dveře, které na recepci byly. Nebylo to však obyčejné sklo. Nejenže bylo neprůstřelné a ohromně těžké a nerozbitné, ale také z vnější strany vypadalo jako zrcadlo. Tudíž nebylo vidět dovnitř, ale jen odraz toho, kdo je naproti němu. Jeden z mých skvělých nápadů. Očividně je vůbec pasti nezajímaly a rozeběhli se směrem k budově. Vydal jsem rozkaz k palbě a ostřelovači umístění v oknech a střeše zahájili útok. Podařilo se nám je dostatečně zastrašit, aby se dali na ústup. Tuto bitvu jsme prozatím vyhráli, ale válka ani v nejmenším neskončila. Pro svou vlastní ochranu a taktéž jako ukrytí své totožnosti jsem si obličej zakryl šátkem a oči schoval za černé brýle. 

Měl jsem v plánu z toho zajatce, kterého jsme získali, vytáhnout informace. S pomocí několika lidí jsme ho odzbrojili a svázali k židli železy, které nemohl jen tak přetrhnout. K naší smůle však nepromluvil jediné slovo. Po několik hodinovém snažení jsem to vzdal a šel radši prozkoumat jeho věci. V plášti měl nějaký zajímavý předmět, který byl lidstvu neznámý. Vypadalo to jako něco, co se dává na oči a má ukázat všechno, co je skryto lidským, ale i očím těchto lidí. Jelikož je lidská rasa zvědavá a dobrá v mačkání všech tlačítek, podařilo se mi ten přístroj zprovoznit a vzápětí jsem oněměl. Na obloze se zjevily obrovské lodě, které se vznášely nad městem. Jejich množství mě opravdu šokovalo. 

Rozhodně jsem tohle zařízení nehodlal vrátit do rukou toho tvora. Nařídil jsem našim technikům, kteří nám pomáhali i se zabezpečením téhle budovy, aby sestrojili přesnou kopii a umístili do toho sledovací zařízení. Po třech hodinách jsem měl v rukou již připravený produkt a společně s ostatními věcmi toho zajatce se vydal k jeho "cele". ,,Jelikož stejně nic neřekneš, jsi nám k ničemu. Liame, Ede, pusťte ho," vydal jsem pokyn a již odpoutanému cizinci předal jeho věci. ,,Zavažte mu oči a vyveďte ho z budovy, nechte ho stát na místě, kde nejsou pasti a urychleně se vraťte zpátky," dořekl jsem poslední větu a odešel zpátky pracovat na úkrytu. Konečně jsem mohl ze svého obličeje sejmout svou masku a normálně se nadechnout.

*Louis*

Los Angeles už bylo téměř celé dobyto naší armádou. Zbývala poslední budova. Setrvávala přesně uprostřed města a zdála se být naprosto normální, neškodná. Jenže ne vždy se věci jeví tak, jak vypadají... Bedlivě jsem propaloval pohledem systém Trion. Vše bylo v pořádku. Až do té jedné chvíle. Naše vojsko se právě chystalo zbořit jedinou stavbu, která ještě přetrvávala, k úplnému dobytí LA, avšak právě toto se stalo tou osudovou chybou. My nebyli připraveni na protiútok. Ta lidská rasa na nás začala střílet. Nejspíše to byly nějaké primitivní zbraně, které jsme u nás sledovali a analyzovali už dávno, jenže sílu stále měly a když něco nečekáte, dokáže to vámi otřást mnohonásobně víc.

Sledoval jsem, jak na naše lidi pálí zbraněmi. A poté, co jednoho muže zranili a dalšího zajali, už jsem to takhle nemohl nechat dále. Všem jednotkám jsem dal povel na ústup a bezradně si prohlížel zajatého muže. ,,Co budeme dělat, kluci?" zvedl jsem bezradný pohled na mé společníky. ,,Takhle to přeci nemůžeme nechat. Mohli by ho mučit, testovat," propadal jsem ještě větší panice. Vážně jsme nemohli přijít zbytečně ani o jednoho jediného člověka. I když jsem ho neznal, byl to člen naší armády. Obyvatel mé země, kterých, přiznejme si to, už moc nezbývalo. A proto jsem hodlal vysvobodit i posledního člověka, který nám scházel.

,,Mohli bychom pro něj vyslat další jednotky a pokusit se ho osvobodit," navrhl Niall, ale Zayn mu v jeho myšlence ihned oponoval. ,,Vždyť by po nich začali znovu střílet. Nejlepší by bylo, kdyby část vojsk dělala návnadu a šla vepředu přímo k vězni, zatímco by se druhá část plížila zezadu a překvapila tak naše nepřátele." Nápad vytvořený mými přáteli nebyl vůbec špatný, jenže nemůžeme vědět, odkud na nás vidí a kde skrývají jejich slepá místa. Usilovně jsem přemýšlel s hlavou pod bradou a přivřenýma očima v hlubokém ponoření do své mysli, že jsem si ani nevšiml přicházejícího vojáka, jenž byl ještě před chvílí na monitoru vězněn lidmi.

Okamžitě jsem hlavou vystřelil do vzpřímené polohy a sledoval, co by nám chtěl povědět k tomu, že místo toho, aby byl mučen na úplně jiném místě, teď stojí před námi, jako by se vůbec nic závažného nestalo. Až jsem se nad tím pohledem musel v hlavě zasmát. ,,Dobrý den, vaše Výsosti," poklonil se lehce. Tak alespoň nějakou tu autoritu mám. ,,Přišel jsem Vám oznámit můj návrat na loď, abyste se zbytečně nestrachovali." To byl dobrý nápad. V paměti jsem si uchoval malé plus za toto jeho rozhodnutí.

,,Děkuji ti, vojáku, avšak můžeš nám říct důvod, jakto že jsi se dostal ze svého zajetí?" otázal jsem se. Po jeho vysvětlení mi to bylo ještě divnější. Pročpak by ho dostali ze svého zajetí jen tak? Něco mi na tom nesedělo. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě a hledal cokoli podezřelého. Mou pozornost zaujala krabička na jeho šatech. Jakýsi přístroj, který mi nebyl ale vůbec sympatický. Rychlým krokem jsem k němu došel, nehledě na jeho vyděšený výraz, a jedním pohybem ruky zařízení zničil. Mohla to být bomba nebo něco ještě více nebezpečného.

,,Nialle!" zavolal jsem na svého dobrého přítele. ,,Máš od teď na starost rozdělit vojska na dvě skupiny a jít útočit dál. Nesmíme plýtvat časem," rozkázal jsem a šel si zpět sednout do mého křesla. Tohle byl opět náročný den. Povzdechl jsem si.

Ahoj, všichni.

Jsem po hodně, hodně dlouhé době zpátky s novým dílem. Abych byla upřímná, dlouho jsem nebyla schopna napsat ani čárku v tomto příběhu a to proto, že mi jedna událost úplně zprotivila psaní a tak se objevil můj blok. Stále jsme se ho úplně nezbavila, ale budu se co nejvíce snažit, aby co nejdříve vyšel další díl.

Nic méně jsem velice pyšná na Louise. Podle jistých zdrojů se konečně zbavil Simona, což je naprosto skvělý. Taky jsem ráda za Zayna a jeho dcerku a nesmírně se těším na videoklip k písničce Golden. Co vy?

Doufám, že se uvidíme i u další kapitoly.

VeaStylinson❤️💙💚