Invasion of the Moonstone

*11*

Harry

Jeho rty byly ještě jemnější, než jsem si kdy představoval. Bylo to jako líbat dva obláčky na nebesích. Nic tak intenzivního jsem ještě nezažil. Jakoby tenhle jedinec byl právě a jen stvořen pro mě. Nepustím ho, nikdy. Musí patřit jen mně. Ani netuším jak, ale zcela automaticky jsem si ho za pas přitáhl blíže k tělu a pevně držel, jakoby mi měl někam utéct. Rozhodně jsem nechtěl, aby tenhle okamžik někdy skončil, ale ne všechny sny se stanou realitou a my se museli kvůli nedostatku kyslíku odtáhnout. V tu chvíli jsem myslel, že skončím rovnou na zemi. Jeho oči rozšířené touhou a nyní blankytně modrou září mě propalovaly skrz na skrz. Netušil jsem, že se jejich oči mohou měnit. Mírně červené tváře a napuchlé rty z předchozího polibku mu jen přidávaly na dokonalosti.

,,Jak je možné, že to bylo mnohem lepší, něž jsem si to představoval," vydechl jsem a placem obkroužil jeho spodní a hned poté i horní ret, než jsem jim věnoval ještě jeden malý polibek. Nemohl jsem prostě odolat. Tenhle anděl si zaslouží i modré z nebe. ,,Řekni mi své jméno," poprosil jsem ho se vší jemností v hlase. ,,Louis," pípl potichu a zabodl svůj pohled do země. Musel se stydět. Byl rozkošný. ,,Máš krásné jméno, Louisi. Já jsem Harry." odpověděl jsem mu na jeho nevyřčenou otázku, protože ji stejně měl na mysli. Sice se vídali ve snech, ale nikdy si neřekli své jméno. ,,Co tě sem přivedlo?" zeptal jsem se se zájmem, jelikož mě odpověď velice zajímala. Většinou se ti tvorové nepohybují po Zemi samotní a nebo beze zbraně a on byl obojí. Vrtalo mi to hlavou.

,,Byl jsem se projít, jako každý den a našel tohle místo," dobře, to dává smysl, ale pořád to nevysvětlovalo fakt, že je sám, ale nechal jsem to být. Neměl jsem zájem o to, aby si myslel, že je na výslechu. Posadil jsem se na lavičku a pokynul mu, aby mě napodobil, což se taky hned stalo. Začali jsme si povídat o různých věcech. Rodině, přátelích, zálibách a taky hlavně o tom, proč tohle všechno začalo. Jeho příběh nedával vůbec smysl. Za dobu, co se odehrávala tahle válka, jsem stačil projít snad všechny záznamy, které jsem měl k dispozici, protože jsem neměl co jiného na práci a zmínka o napadení měsíce tam nebyla. ,,Promiň, snažím se to pochopit, ale není to jednoduché," odpověděl jsem mu a protřel si kořen nosu.

,,Lidská rasa ani nevěděla o Vaší existenci, tak proč bychom Vás napadali?" zeptal jsem se na naprosto jasnou otázku a tím vzal Louisovi všechna slova. Prostě je to nesmysl, není to pravda. Vymýšlí si to snad, aby našel výmluvu? Nebo mu to snad řekl jeho nadřízený? ,,Podívej, Lou..." odmlčel jsem se na chvíli a vůbec jsem se nepozastavil nad tím oslovením. ,,Měl bych nápad, ale je to šílené..." pohlédl jsem na něj a po jeho kývnutí jsem pokračoval. ,,Co kdybychom se mohli podívat, jak to zařízení vypadá a pak přišli na řešení?" zeptal jsem se s nadějí v hlase a očekával jeho odpověď.

Louis

Po několika hodinovém sezení na lavičce jsme se dostali k důležitému tématu, ale nešlo to podle představ. Harry mi s určitostí nevěřil, že to oni nás napadli jako první. Bylo to frustrující, protože jsem chtěl konec tohohle utrpení a života ve strachu. Nevěděl jsem, co dělat. Doslova a do písmene jsem byl v koncích. Myslel jsem, že bychom to vyřešili, ale s každým slovem jsem ztrácel naději, až do chvíle, co přednesl svůj návrh. ,,Souhlasím s tím," vyhrkl jsem téměř bez přemýšlení. ,, Dej mi čas na přípravy, což bude do zítřejšího poledne. Připravím všechny věci, které budou třeba na cestu. Buď seznámen s tím, že se bude jednat o oficiální mírové jednání, takže tady nebudu sám, ale všichni důležití lidé z mé strany. Měl bys informovat svého velitele, aby se zítra také dostavil. Chci tohle všechno ukončit." dokončil jsem svůj proslov.

,,Dobrá, zítra na tomhle místě v přesné poledne." odpověděl a zvedl se ze svého místa. Nabídl mi ruku, díky které mě zvedl na nohy také. ,,Buď si ale jistý tím, že patříš mně. Jakmile tohle všechno skončí, chci, aby ses stal mým druhem," přitáhl si mě zase k tělu. Musel jsem být na devadesát osm procent červený až na zadku. Skutečně mě teď neoficiálně požádal, abych mu patřil? Nepatrně jsem kývl, protože moje hlasivky vypověděly službu a podíval se mu do očí. Nesměle a stále nervózně jsem se usmíval. Tenhle člověk se mi snad jen zdá. ,, Měl bych se vzdálit. Budou mě nejspíše hledat a musím všechno zařídit," dokázal jsem promluvit po chvíli, co jsme se navzájem jen dívali do očí. Harry jen přikývl a s malým polibkem, který rozvířil nespočet emocí, se rozloučil a odešel.

Chvíli jsem tam ještě stál jako opařený, než jsem se vydal k domovu. Díky bohu si nikdo ničeho nevšiml, takže jsem nemusel poslouchat žádné dlouhé přednášky o tom, že nemám nikam chodit bez stráže. Ihned jsem si to zamířil k Niallovi a Zaynovi. Poručil jsem jim, aby svolali všechny naše lidi na jedno místo, jelikož jim mám co říct. Chvíli se na mě překvapeně dívali, než splnili můj rozkaz a já tak stál před všemi svými lidmi. 

,,Dobrý večer, omlouvám se, že jsem Vás všechny vyrušil od Vašich činností, ale mám důležité prohlášení." zhluboka jsem se nadechl, abych si dodal odvahu. ,,Zítra se bude konat velmi důležitá událost. Vlastně úplně ta nejdůležitější. Na zítřejší poledne je naplánováno mírové setkání s pozemšťany, abychom mohli ukončit tento neutichající strach ze zítřka." prohlásil jsem hrdě a sledoval překvapené a některé radostné pohledy svých poddaných. ,,Ujišťuji Vás, že udělám vše pro to, aby se mír opravdu uskutečnil a my mohli žít v klidu. To je pro dnešní den všechno, můžete jít," rozpustil jsem je a odešel vedle do místnosti, kde na mě čekali zmatení mí přátelé.

Samozřejmě jsem jim to všechno musel vysvětlit a po přeskočené přednášce jsem byl uvězněn v pevném objetí. Věděl jsem, že mě podpoří a samozřejmě půjdou se mnou, protože byli mí nejdůležitější lidé. Nemohl jsem se dočkat zítřejšího dne.

Ahoj, všichni.

Jsem zpátky s dalším dílem. Nemůžu uvěřit, že už je 11. Musím se ale svěřit s jednou věcí. Upřímně mě mrzí, že má tento příběh tak málo pozornosti narozdíl od mého druhého příběhu Unexpected Stranger. Již zmiňovaný příběh se pomalu blíží ke třem tisícům přečtení, za což jsem nesmírně vděčná, avšak jsem mu nevěnovala až tolik péče jako tomuto.

Ať už si to chci přiznat nebo ne, byl ten příběh docela klišé (tím neříkám, že tento třeba není) a tady se objevují čistě smyšlené děje. Prostě je mi líto, že příběh, kterému věnuji velkou pozornost, je v podstatě neviditelný.

Ale teď už dost skepse a špatné nálady. Doufám, že se Vám díl líbil a uvidíme se i u toho dalšího.

VeaStylinson💙💚❤️