Invasion of the Moonstone

*5*

*Harry*

Už několik měsíců mě doprovází v mých snech podivná postava. Nikdy v životě jsem ho neviděl a nejspíše ještě dlouho neuvidím. Něco mi však říkalo, že se jednou setkáme. Neuměl jsem si ten pocit vysvětlit. Neměl jsem z toho člověka strach ani hrůzu, byť patřil nejspíše protistraně, která na nás útočí. Nemohl jsem si to nijak ověřit, ale soudil jsem tak podle jeho vzhledu. Bílé, téměř stříbrné vlasy sahající až po pas, andělská tvář bez jediné nedokonalosti, ostře řezané lícní kosti a blankytně modré oči, které měly podobnou záři jako ty moje. Nejkrásnější na oné osobě byl úsměv, který se mu vykouzlil pokaždé, když se na mě ve snu otočil. Krásnějšího tvora jsem nikdy v životě neviděl.

Byť byl vždycky oblečen do černého hábitu, kde se vyjímaly stříbrné ornamenty a zakrýval tak celé jeho tělo, stejně vypadal božsky. Aniž bych sám věděl proč, měl jsem z něj určitý respekt a pocit domova, jako bychom byli pro sebe stvořeni. Nad touto představou jsem musel pokroutit hlavou, protože to je naprostý nesmysl. Má hlava a přebujelá fantazie si ho prostě vymyslela jako únik od světa. I když mi to přišlo jako naprostá šílenost, v hloubi duše jsem věděl, že někde existuje. Pokaždé, když se spolu sejdeme ve snech, nemůžeme se jeden na druhého vynadívat. Jen na sebe tupě zíráme a obdivujeme krásy toho protějšího. Sice nevím, co mu na mně může přijít nějak vtipné nebo zajímavé, že se pokaždé usměje.

Teď sedím v zasedací místnosti plné lidí, kteří do mě hustí různé návrhy a další nesmysly. Avšak má mysl je někde jinde. Potuluje se někde s tím krásným chlapcem a až odkašlaní mého kamaráda mě přivede zpátky do reality. Zmateně zamrkám, než si uvědomím, že nade mnou stojí Liam s překříženýma rukama. ,,Promiň, zamyslel jsem se, cos říkal?" dostanu ze sebe urychleně. ,,Říkal jsem, že bychom se měli vydat do Londýna," protočil očima. Po zaslechnutí onoho města, jsem se napřímil. ,,Kdy, jedu taky a nezajímá mě nic z toho, že jsem důležitý pro přežití. Potřebuji vidět rodiče." řekl jsem neúprosně a nebral ne jako odpověď. Byla to prostě jasná věc. 

Ed vedle mně si jen povzdechl, ale věděl, že to stejně nemá cenu. Stál bych si za tím tvrdě a neúprosně. Mám o rodiče strach a nejradši bych je vzal sem do LA. ,,Tak, kdy to chceme spáchat?" optal jsem se všech přítomných. ,,Nejlépe tak za tři dny. Nějakou dobu trvá se připravit na tak dlouhou cestu." odpověděla pohotově moje pravá ruka. ,,Dobrá, za tři dny vyrážíme, kdo pojede s námi, ruce nahoru." rozhlédl jsem se po místnosti a sám pro sebe si pokýval hlavou. Samozřejmě nesměli chybět Ed i Liam, nepustili by mě samotného. Díky bohu za dobré přátele. 

,,Takže, za mé nepřítomnosti bude mít na starost komunikační linku tady Jake. Chci vědět každičkou malou věc, co se tady odehraje, jasné?" podíval jsem se na něj přísně, aby bylo jasno, že to myslím vážně. Na tváři se mi vykouzlil potěšený úsměv, když pokýval hlavou na souhlas. Ještě jsme probrali pár důležitých věcí ohledně cesty a každý se odebral svým směrem. Mami, tati, zanedlouho se setkáme.

*Louis*

Zdá se to zvláštní. Zvláštní, ale krásné zároveň. Ze začátku mě to trápilo, možná až děsilo, ale teď už se nad tím jen každé ráno lehce usměji. Zdává se mi o smaragdových duhovkách a obličeji s ďolíčky ve tvářích. Je to poněkud krásné zpestření v těchto dnech plných bojů a zvuků zbraní snažících se při nejmenším zranit nepřítele. Už to bude nějaká doba, kdy ty sny začaly. Nepamatuji si, jestli to bylo ještě před začátkem téhle války, nebo ne. Vrtá mi to hlavou a má mysl se poté nemůže dostatečně soustředit na důležitá jednání, jak s mými přáteli, tak s ostatní posádkou na téhle lodi. Dostatečně jsem přemýšlel, jestli mám své sny prozradit i mým nejbližším společníkům. 

Mohli by si myslet něco špatného. Nejspíš i vcelku perverzního a možná by to došlo až k takovému bodu, že by chtěli onoho chlapce s očima všech barev zelené najít, zajmout a nakonec dovléci až do mé kajuty. Jsem si tím na devadesát pět procent jistý. Ne-li devadesát šest. Ale jak jsem měl vědět, jestli ten chlapec vůbec existuje? Nemohla by to být pouze zvrácená představa nějaké mé neukojené touhy? Možné to je. Přeci jenom... Vzhledově nevypadal vůbec špatně, vlastně úplně naopak. Tmavě hnědé až čokoládově zbarvené vlasy se mu stáčely kolem hlavy v nádherných prstencích, které rozhoupával jemný vítr tančící okolo, a již zmíněné smaragdové oči mi do mého těla vypalovaly díru skrz naskrz. 

Nejvíce mne však stejně upoutaly jamky v jeho tvářích vždy, když světu ukazoval své bělostné zuby. I když se to v tuhle chvíli určitě nehodilo, zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu a omluvně se usmál na své dva kamarády. Měli jsme zrovna menší pauzu před tím, než se vydají na další misi s cílem dobytí dalšího města, potřebného k rozšíření naší obytné oblasti na Zemi. Nejspíše jsem se opět myslí přenesl do jiného světa. Není divu, že se na mě poté oba dva dívali s pokřivenými úsměvy a rukama založenýma na hrudi. Nebo takhle vypadal alespoň Zayn. O Niallovi se to říct vskutku nedalo. Ten vypadal jako pouhé vteřiny před kolosálním výbuchem smíchu. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, jestli mu ten úsměv neroztrhne koutky úst.

,,No co je, tak jsem se chvíli zamyslel..." snažil jsem se nějak zamluvit svůj nepřítomný výraz. Své jemně červené tváře jsem raději záměrně ani slovem nezmínil a pro jistotu ještě odvrátil pohled. V tu chvíli už to Niall nevydržel a, jak mnou bylo předpovězeno, spadl z pohovky, na které seděl, rovnou na zem v záchvatu smíchu podobajícího se hyeně. I mně začaly cukat koutky, avšak snažil jsem se hrát uraženého alespoň ještě chvíli. ,,Jen nám řekni, o čem krásném jsi přemýšlel. Protože ti snad tekla i slina." odvětil mi na to Zayn, když jsme se všichni trochu uklidnili. Teď už se šklebil i ten leprikón vedle něj, který se konečně došoural zpátky na pohovku.

,,Vůbec nic to nebylo, nemusíte se bát." zkusil jsem to nenápadně-velmi nápadně zamluvit i přes fakt, že mé tváře rudly čím dál tím víc. ,,A navíc... Měli byste už jít, jinak útok na další město nemusí dopadnout naším úspěchem." zvedl jsem se ze svého místa a vystrkal je z místnosti. Úlevně jsem si oddechl a nervózně si projel rukou vlasy. Vážně mi tekla slina?

Ahoj, všichni.

Jsem zpátky s další částí! Jásejte! Líná Vea se konečně odhodlala něco zveřejnit. Každopádně mám předepsáno dost kapitol, abych mohla další vydat. Kdyžtak mi dejte vědět v komentářích, pokud byste chtěli za dnešek ještě další část, dalo by se to splnit.

Na závěr bych asi řekla, abyste všichni byli velmi obezřetní v této ošklivé době a zůstali v bezpečí. Možná je karanténa za trest, ale ason jsme v bezpečí. Doufám, že se uvidíme i u dalšího dílu.

VeaStylinson ❤️💚💙