Invasion of the Moonstone

*9*

*Harry*

Dnešní den snad nemůže být horší. Nejenže mě dneska probudili nekřesťansky brzy kvůli tomu, že se stalo něco v pevnosti, ale od té chvíle jsem se nezastavil. Všichni se rozhodli, že zrovna dneska se musí všechno vyřešit. Potkal jsem se s různými problémy i neshodami. Jeden potřeboval tamto a druhý zase tamhleto. Prostě šílenost. Naštěstí se mi povedlo utéct do svého pokoje. Ale ani tak jsem neměl klid a to ani v momentě, kdy jsem se byl uklidnit do sprchy. Většinou mě horké kapky, které dopadají na mé tělo, skvěle uklidní, ale dneska to bylo nemožné. Pořád někdo bušil na mé dveře, až jsem to nemohl vydržet a utekl oknem. Nikdy se nestalo, že bych ztratil nervy a už vůbec ne, abych křičel na své lidi, ale dneska jsem od toho byl opravdu kousek a to jsem nechtěl.

Radši jsem se vzdálil od těch zvuků a ran na dveře. Většinou si to hned zamířím na svoje místo v altánku, ale dneska jsem potřeboval procházku. Musel jsem vypustit všechnu nashromážděnou páru za těch posledních pár dní, co jsem neměl možnost vylézt ven. Rozhlížel jsem se kolem sebe a užíval si nekončící přírodu, která tady byla. Bylo dost nezvyklé, že tady byla zeleň a rostliny. Zřejmě jsou zatím ti tvorové z měsíce. Což je více než zvláštní, že se starají o přírodu a vlastně celý okolní svět, když sem přišli vyhubit všechen život. Že by si rozmysleli úplnou zkázu planety? Nakonec se má trasa stejně stočila na mé místečko, které mi dost chybělo. Dost dlouho jsem tam nebyl a už jsem zapomněl, jak krásný je západ slunce. Navíc bych se měl postarat o své květiny. Musí být žíznivé. 

Vydal jsem se proto pomalým krokem směrem k tomu místu a dost jsem přemýšlel. Už nechci žít jen v neustálém strachu a utajení. Nepamatuji si okamžik, kdy jsem naposledy viděl okolní svět na vlastní oči a ne jen přes tmavá skla. Taky jsem pořád přemýšlel o tom klukovi ze snů. Připadá mi tak strašně moc dokonalý, že zastiňuje všechny a všechno na tomhle světě. Občas mi připadá neskutečně opravdový, až se toho děsím. Musel jsem nad tím zatřepat hlavou, stejně už jsem došel na ono stanoviště. Co mě ale zarazilo, bylo to, že tam někdo seděl na kamenné lavičce přesně jako já, když sleduji západ slunce.

*Louis*

Dnešek byl dost poklidný den, což mě až udivovalo. Našlo se pár situací, které byly třeba dořešit, ale jinak jsem měl volný den. To se za poslední desetiletí stalo opravdu zřídka. Většinu dne jsem strávil se svými přáteli a Niallovým manželem Shawnem. Je to dobrý člověk a o toho leprikóna se stará opravdu ukázkově. Jsem za něj rád. Alespoň někdo z nás je šťastný a má rodinu. Naše rasa má štěstí v tom, že potomky můžeme mít i se stejným pohlavím, takže nebylo nezvyklým divem, že měl Niall menší, ale stále viditelné bříško. Přeji jim to, je skvělé mít rodinu. Taky ji jednou chci, ale nevím, zda mé přání bude vyslyšeno. 

Z myšlenek mě vytrhlo až rozloučení Zayna, kterého odvolali někam jinam. Můj černovlasý kamarád mi dělal trochu starosti. Byl z nás tří nejstarší, ale stejně si ještě nenašel svého partnera. Nechápal jsem jeho počínání, když neustále odmítal všechny potenciální nápadníky. Jakoby pro něj nikdo nebyl dobrý. Já neměl moc co říkat, protože jsem to měl podobně. Jediný, kdo pro mě existoval, byl kudrnatý mladík z mých snů. Nechtěl jsem tady zůstávat jako páté kolo u vozu, tak jsem se rovněž vzdálil a nechal ty dvě hrdličky osamotě. Bylo mi naprosto jasné, že jakmile se za mnou zabouchnou dveře, vrhnou se do náruče slasti a eufórie. Možná jim to trochu závidím, sám jsem tohle ještě nezažil, protože se nesluší, aby princ měl styk před sňatkem. Mírně jsem si povzdechl a odebral jsem se do své komnaty. Měl jsem v plánu si dopřát horkou koupel, což se taky hned stalo. Neznám nic lepšího. Jako obvykle jsem se po lázni ve skoro vařící vodě oblékl a vzal si svůj blok s kresbami a vydal se na procházku. 

Chodil jsem různě snad několik hodin, až mě to celkem unavilo, tak jsem si šel odpočinout na ten stejný altánek, kam jsem chodil až příliš často, protože mě naprosto očaroval. Kdokoliv, kdo vytvořil tohle krásné místo, si s tím musel hodně vyhrát, protože to tady bylo opravdu úchvatné. Neměl jsem tušení, zda to bylo postaveno mými lidmi nebo snad pozemšťany. Momentálně jsem to neměl v úmyslu nějak zkoumat, jen jsem si užíval krásný výhled, než jsem se usadil na kamenné lavici, která tady byla a poměrně i pohodlně se na ni sedělo a začal jsem kreslit. Nemusím asi říkat, že to byl ten kluk ze snů, který mi hned padl na mysl. Poslední dobou nemyslím na nic jiného. Tak hrozně moc bych ho chtěl potkat nebo aspoň zjistit, zda je opravdu skutečný a není to jen výplod mé přebujelé fantazie. S myšlenkami na onoho mladíka jsem se pomalými, ale přesto přesnými tahy, snažil zaznamenat každičký kousek jeho obličeje. Někdy se mi to dařilo perfektně, jindy jsem trochu zápasil s tím, že to nevypadá úplně podle skutečnosti. Právě jsem se pokoušel zachytit na papír jeho oslňující oči se smaragdovou září, což nebyl jednoduchý úkol. Neexistuje žádná barva, která by jeho kukadla dokázala zachytit takové, jaké doopravdy jsou. Byl jsem ponořený hluboko do svých myšlenek o tom, jak to provést, že jsem si nevšiml člověka za mnou.

Ahoj, všichni.

Jsem tady a dalším dílem. Jak jsem slíbila, tak jsem i splnila. 😇 Každopádně mám nyní předepsáno 5 kapitol dopředu, takže se můžete těšit na zítra, protože výjde další díl. Snažím se to celé dopsat, abych mohla začít pracovat na dalších projektech, které plánuji.

Jinak právě včera vyšla ta nová písnička od Liama. Co na ni říkáte? Mně se upřímně strašně líbí, ale nedokážu poznat rozdíl mezi hlasem Liama a Dixie. Mají hrozně podobnou tóninu hlasu. Což mi připomíná, sledujete ji někdo na TikToku? Já o ní slyšela teprve až včera na Liamově streamu. 😂

VeaStylinson💚💙❤️