Invasion of the Moonstone

*7*

*Harry*

Neschopen vstřebat tu skutečnost, která se právě odehrála před mýma očima, jsem jen tupě zíral před sebe. Moje rodina je mrtvá. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, že to nemůže být pravda a jen se mi to zdá, ale nebyl to sen. Všechno tohle byla skutečnost. Už nemám nikoho, koho bych mohl chránit. V hrudi jsem měl vypálenou obrovskou díru, když jsem je viděl vyhaslé padnout k zemi. Pln zoufalství a zloby jsem vzal své zbraně a bezmyšlenkovitě začal útočit. Nemohl jsem nechat smrt svých rodičů bez spravedlivého trestu. Jelikož v mém těle proudil adrenalin a vztek, dokázal jsem srazit toho tvora, který tohle všechno způsobil za zem a pomstít svou rodinu jediným bodnutím do krku. 

Nezajímalo mě, že kolem prolétávají kulky, měl jsem svou pomstu a byl jsem připravený zemřít a jít za nimi. Nechtěl jsem tu být sám a ještě v téhle době. Bylo to nespravedlivé. Tolik promarněných životů a téměř zbytečně. Zajímalo by mě, jak může ten princ, který tohle vede, žít sám se sebou. Jak se na tohle dokáže dívat a dopustí tuhle zkázu. Proč na ně vlastně útočí. Co udělala lidská rasa, aby je naštvala a dohnala k tomuhle utrpení a destrukci. Co všechno se ještě musí stát, aby byli spokojení a přestali. Tyhle otázky jsem si pokládal každým dnem a nenalezl na ni odpověď. Z myšlenek mě vytrhla až skutečnost, že jsem byl táhnut kamsi pryč od mé rodiny. Chtěl jsem se bránit, ale nemělo to smysl. Ti dva byli dost silní, aby mě udrželi. 

,,Co tě to sakra napadlo?!" vřískal Liam jako malá holka, když zalezli do podzemních chodeb. ,,Mohli tě zabít, ty blázne!" přidal se k němu i Ed a ihned kontrolovali, jestli nejsem zraněný. Vyvázl jsem jen s poraněnou rukou, když se ten podvraťák, který zabil mou rodinu, bránil o život. Ignoroval jsem další prskání těch dvou existencí, kteří stále nepřestali a propukl v pláč. Jakoby na mě až teď dolehlo všechno, co se stalo. Už nikdy víc je nebudu moct obejmout, neuslyším maminčin smích a Gemmino nadávání, když jsem se zavřel v koupelně před ní a jí se to nelíbilo, nebo tátovo fandění při televizi. Tak moc jsem je ještě chtěl vidět a mít aspoň možnost se rozloučit.

Po přibližně hodině mého fňukání a neustálého pláče do Liamova ramena, jsem se konečně trochu vzchopil a postavil se na nohy. ,,Naše mise byla zachránit obyvatele té pevnosti, která byla neúspěšná. To však neznamená, že ji neprozkoumáme. Jakmile padne tma, vydáme se tam." udal jsem rozkazy a sel kousek vedle. Třeba nechali nějaký dopis. Seděl jsem a tom stejném místě až do doby, než mi oznámili, že je tma a my měli vyrazit. Vzal jsem si svoje věci a nasadil znovu svou masku a vyrazili. Všude bylo čisto, jakoby nepřátelé ani neexistovali, ale přesto jsme všichni byli ve střehu. Dostali jsme se až dovnitř a začali hledat. Zbraně, pomůcky a tak dále.

Já měl jiný záměr hledání, který jsem po chvíli taky našel a onen dopis schoval do kapsy. Nemohl jsem ho číst právě teď, protože bych se psychicky zhroutil. Znovu. To bylo nepřípustné. Našli jsme dost užitečných a potřebných věcí, které se nám mohou doma hodit. Naložili jsme je na jedno z opuštěných aut, které tady bylo a vyrazili zpátky k letadlu. Jakmile nylo všechno na palubě, letadlo opustilo tuto ponurou zemi, ve které už nezůstal žádný život.

*Louis*

Několik dlouhých minut jsem stále jen plakal do roucha mého blízkého přítele, který se mě snažil uklidnit. Jeho pokusy ale byly marné. Žal a smutek, který měl dost nepochopitelný zdroj, se rozléval mým tělem i myslí. Nedokázal jsem tomu zabránit. Bojoval jsem proti tomu ze všech sil, ale nic nepomáhalo. Až po čase jsem se konečně sebral a přestal bulet jako malé děcko, které nedostalo hračku, jakou chtělo. Samozřejmě se to neobešlo bez otázek mých přátel, kteří tuhle moje scénku viděli. Musel jsem jim všechno vysvětlit, ale nevěděl jsem přesně jak. Nenapadlo mě nic jiného, než jim říct celou pravdu. 

Začal jsem skutečností, že mě od počátku téhle polízanice provádí sen, ve kterém figuruje jistý mladík s hnědými vlasy a zelenýma očima tak zářivýma, jako je samotný měsíc. Popsal jsem jim jeho celou osobu a taky to, že dnes viděl jistou ženu, která měla stejné oči, ale vypadala jinak, než ten hoch. ,,Myslel jsem, že by mohla být jeho příbuzná a něco o něm vědět, ale než jsem stihl zakročit, jeden z našich lidí ukončil její život a tak i veškerou mou naději na jeho nalezení." vychrlil jsem v rychlosti a vzápětí pokračoval. ,,Před očima se mi objevil obraz onoho chlapce, který plakal a já se neudržel a začal taky." povzdechl si nad svým chováním. 

Tohle by se nemělo dít, protože na to teď nebyl čas ani prostor. V téhle době není nejlepší myslet na někoho, koho ani neznám a nemám ponětí, zda opravdu existuje, i když jsem viděl tu ženu. Pořád nemám tu jistotu. A navíc je to jen sen a určitě by mě nenáviděl, kdybychom se viděli. Po dnešku určitě. Měl jsem opravdu strach jít spát, abych neviděl jeho nenávistný a zlomený pohled. ,,Proč jste sem vůbec přišli?" uvědomil jsem si, že by sem jen tak nevletěli, kdyby se něco nedělo. ,,Celý tým, který obléhal tu pevnost, je mrtvý." oznámil mi můj rádce se smutným podtónem. ,,Cože?! "vyjekl jsem, když to opustilo jeho ústa.

Ihned jsem se rozběhl k systému Trion a ujistil se, zda je to pravda. Přehrál jsem si záznam a skutečně tomu bylo tak, jak Zayn pravil. Malá skupina pozemšťanů je nejprve zahnala do kouta, než je připravili o život. Nikdo z nich nebyl zajímavý, až na jednoho z nich, který držel nůž zabodnutý v krku jednoho z mých lidí. Měl zakrytou snad každičkou část svého těla, až na jeden obrázek na jeho zápěstí. Ta kotva se nedá zapomenout.

Ahoj, všichni.

Jsem moc akční a dokázala jsem napsat další díly! Hurá! Jinak včera vyšel videoklip k písničce Golden. Co si o něm myslíte? Podle mě je naprosto dokonalý a vidět takhle šťastného Harryho je sen každé z nás. Teda minimálně mně ano. Pouštím si ho stále dokola a stále je úžasný.

Doufám, že jste všichni v bezpečí. Snad se uvidíme u další epizody. Love you all.

VeaStylinson ❤️💚💙