Invasion of the Moonstone

*14*

Harry

Byl jsem rád, že jsem s Louisem mohl být na chvíli zase sám. Bylo pro mě trochu divné, když kolem byli jeho i mí lidé a jednalo se o diplomatické vyjednávání a já moc chtěl ho celou dobu objímat. Nemohl jsem slovy ani říct, jak skvěle jsem se cítil, když jsem ho měl konečně v takové blízkosti, jaké jsem chtěl celou dobu. Jeho ruce na mém těle mi vykouzlily šťastný úsměv na tváři. Přesunuli jsme se na jeho postel, kde začala diskuze o naší situaci. Každou minutou naší konverzace jsme se k sobě víc a víc přibližovali, až jsme skončili ve společném objetí, kdy se Louis opíral o mou hruď a já zase o jeho rameno. Opíral bych se o jeho hlavu, ale tomu bránila jeho koruna, která na to není dvakrát určená.

Dál jsme v tomhle uspořádání řešili naši situaci, než někdo vletěl do místnosti jako neřízená střela. Chudák Louis se ho tak lekl, až skončil na zemi. Starostlivě jsem se na něj podíval a ihned mu pomohl zpátky na nohy. Ani jsem si neuvědomil, že jsem ho u sebe ochranářsky držel, aby se mu už nic nestalo. ,,Promiň za vyrušení, Louisi, ale máme menší problém," vyblekotal blonďák s vyděšeným pohledem. ,, Co se děje?" ihned se rozešel nejspíš na velitelství lodi, aby se mohl zorientovat v situaci. Mně nezbylo nic jiného, než jít za ním. Prý nás napadl nějaký vesmírný žralok, což jsem ani nevěděl, že existuje, ale když jsem to stvoření viděl na vlastní oči, pochopil jsem. Bylo vidět, jak se marně snaží ho sestřelit, ale ani za nic ho nemohli strefit.

,,Můžu to zkusit?" zeptal jsem se ve chvíli, kdy mi došla všechna trpělivost v těle, když jej pořád nedokázali trefit. Bylo vidět, že Louis váhá, ale byl už jistě dosti zoufalý z toho, jak moc křiví jsou jeho poddaní, tak mi to dovolil. Jde poznat, že mám fakt lepší mušku a to jsem nikdy s tím zařízením, které tady mají, nikdy nepracoval. Sestřelil jsem ho na jedinou ránu, kterou jsem vystřelil. ,,Nemáte zač," uchechtl jsem se a sedl si do křesla vedle Louise, který se tvářil nějak moc překvapeně. ,,Louisi, za pár minut budeme přistávat," oznámil mu snědý mladík, který se nějak moc měl k Liamovi a on zase k němu. Přeji mu to, protože byl mohl být konečně šťastný, teda pokud se všechno vydaří. 

Jak bylo řečeno, během pár chvil jsme opravdu zakotvili na měsíčním povrchu. Trochu mi vrtalo hlavou, jak to máme všechno přežít, když jsme ve vesmíru a jak všichni jistě víme, není tam kyslík a tlak by nás hned zabil. ,,Nemějte strach, už několik staletí je na této části Měsíce bariéra, která tvoří kyslík a redukuje obrovský tlak, takže tady můžeme bezpečně žít a nic nás nezabije, pokud sem nezabloudí nějaká nebezpečná stvoření," ubezpečil nás krásný princ, který jisto jistě patří už jen mně. S kývnutím na jeho posádku se otevřely dveře, které odhalily kráterovitý povrch. Bylo jasné, že jsme byli s klukama dosti skeptičtí a nedůvěřiví, takže jsme ani za mák nevyšli z lodi jako první. 

Myslím si, že to je jasné asi všem. Když si všimli, že se k ničemu nemáme, následovali svého prince ven z lodi. Mí přátelé byli zřejmě větší zbabělci, než jsem byl já sám, protože jsem stejně musel vylézt jako první. Měli ale smůlu, protože jsem je táhnul hned za sebou, takže neměli moc na výběr. Jakmile jsem vstoupil na měsíční povrch, něco bylo špatně. Cítil jsem to, ale neuměl jsem to popsat. Netušil jsem, co se to se mnou děje, než jsem se podíval na své dva kamarády, kteří na mě zírali s otevřenou pusou. ,,Co se tak díváte?" zeptal jsem se dosti nechápavě, protože jsem neměl ani tucha, co vyvolalo tuto jejich reakci. Rozhlédl jsem se kolem sebe a podobný výraz měl i Louis a jeho kumpáni.

S nechápavým pohledem jsem je všechny skenoval, protože mi pořád nebylo jasné, co se jim stalo, až jsem se podíval na své oblečení. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem měl na sobě něco úplně jiného, než to, v čem jsem přišel. Na mém těle se nyní vyjímal dlouhý tmavý hábit podobný tomu Louisovu, až na to, že jeho oblečení mělo stříbrné ornamenty a to moje mělo zlaté. Chytil jsem do ruky něco bílého, co mi viselo podél ramen a z šokem zjistil, že jsiu to mé vlasy! Vždyť je to nemožné! Mám hnědé kudrnaté vlasy, které si nechávám pouze po ramena, ne bílé a momentálně rovné kadeře až někam po zadek. Vyděšeně jsem se podíval na všechny přítomné a mlčky žádal o vysvětlení. Co se to se mnou sakra děje!

Louis

Tupě jsem zíral na Harryho postavu, která se stále měnila. Jeho vlasy ztrácely překrásné kudrlinky a neustále rostly, až se zastavily někde v půli jeho stehen. Taktéž se vytratila jeho oříškově hnědá barva, kterou nahradila až sněhově bílá. Přesně taková, jakou vynikají i mé kadeře. Oči už nezářily smaragdově zelenou, nýbrž téměř krvavě rudou. Úplně stejný odstín měl můj otec, jelikož byl králem země. Znamená to, že je Harry jedním z nás? Jak je to možné. Nemáme záznamy o tom, že by někdo odešel z našeho království, aby žil na planetě Zemi. Který blázen by to udělal. Pořád jsem nebyl schopný ten fakt nějak zpracovat, ale nemohl jsem zůstat zticha.

,,Harry, proč... Proč vypadáš jako jeden z nás?" zeptal jsem se na prostou, ale zároveň nesmírně složitou otázku. ,,Já nevím, Lou. Nemám sebemenší tušení, co se to se mnou děje," vydal ze sebe vyděšený mladík přede mnou. ,,Víš co? Když jsme zde, můžeme to prozkoumat v naší královské knihovně, kde vedeme všechny záznamy. Teď bychom se měli soustředit na náš cíl," navrhl jsem a na jeho kývnutí je vedl přímo k místu, kde byl onen nástroj, jímž zničili jejich Diamantové milénium. Avšak jsem stále nespustil oči z nadále vykolejeného jedince. Po krátké chvíli jsme se dostali na ono místo, kde to všechno začalo. Nechali jsme jim prostor k tomu, aby to mohli prozkoumat.

,,Louisi, mám tušení, co je tato věc zač." přišel k nám spolu se svými muži blíž. ,,Opravdu? A co je to," ovšemže jsem byl zvědavý. Zajímalo mě, k čemu ta věc skutečně byla a zda sloužila opravdu jako zbraň nebo ne. ,,U nás na Zemi to nazýváme výzkumná družice. Měla sbírat informace o vesmírném prostoru kolem naší planety, ale netuším jak se dostala až sem." zamyslel se pravděpodobně nahlas vůdce skupiny. ,,Chci Vám věřit, ale potřebuji k tomu důkazy. Takto je to tvrzení proti tvrzení," namítl jsem protiagrument, jelikož se nedalo věřit jen řečem. ,,Jakmile přiletíme zpátky na Zemi, vezmu Vás do naší základny. Mám v ní všechny záznamy o výzkumech a vlastně skoro o všem," trochu se zasmál. Nešlo nesouhlasit, jelikož jsme chtěli evidenci, znělo to jako nejlepší možné řešení.

,,Teď půjdeme najít něco o tobě, Harry," po souhlasu na jeho návrh jsem jednoduše odtáhl jeden velký kus kamene stranou a odhalil tak tajné dveře, které vedly do podzemí. Po rychlé identifikaci jsme se všichni vydali dlouhým tunelem přímo do našeho království. ,,Vítejte v Diamantovém miléniu," prohlásil jsem hrdě jakožto král. Museli jsme půjčit těm dvěma pozemšťanům brýle s nočním viděním, aby se někde nezabili. Vedl jsem naši skupinku přímo do tajné knihovny jen pro šlechtu. Směl sem vstoupit pouze ten, který prokázal svou krví vznešenost. Měl jsem jistou teorii o tom, co je Harry zač, ale potřeboval jsem si ji nejprve ověřit, proto jsem ho pobídl, aby to vyzkoušel. 

Jak jsem očekával, opravdu se řadil mezi členy našeho panství. Nechal jsem je všechny vstoupit do místnosti, která nebyla příliš rozlehlá, ale ani malá. Své kroky jsem ihned zamířil k zápisům, kde byla jména a tváře všech urozených obyvatel. Projížděl jsem stranu po straně a hledal jakoukoliv zmínku o Harrym, ale nenašel jsem nic. Až překvapené zalapání po dechu mě donutilo zvednout pohled od stran ohromně mohutné knihy. Přešel jsem ke kudrlince, který zíral na jeden z starých obrazů, jenž byl schovaný někde za listinami. ,,Co se děje, Harry?" zeptal jsem se jemně, abych ho ještě více nevyvedl z míry a podíval se na pergamen, kde se vyjímala žena. 

,,To je moje matka." 

Ahoj, všichni.

Ano, další díl je tu a s tím i odhalení pro lidstvo, proč válka začala. Já doufám, že se to stále dá číst a uvidíme se i u dalších dílů.

VeaStylinson❤️💚💙