Invasion of the Moonstone

*15*

Harry

Až šokovaně jsem zíral na obraz v mých rukou. Z jakého důvodu měli portrét mé drahé a již zesnulé matky? Je to pouze jen shoda náhod a obličejů nebo je to skutečně má matka. Překvapené vypísknutí po mé pravici mě vytáhlo z mých myšlenek a donutilo mě se tím směrem podívat. Louis si zakrýval dlaněmi ústa a zíral na jakýsi nápis na druhé straně portrétu. Jakmile jsem si jej přečetl, zamotala se mi hlava a udělal jsem pár kroků dozadu.

Jméno mé matky se vyjímalo na plátně velkými písmeny podobně jako na náhrobním kameni, který jsem pro ně nechal vyrobit. Mělo to jen malý rozdíl. Před jejím křestním jménem bylo ještě jedno slovo a to titul. Královna. Jak je to možné. Vždyť žila celou dobu na Zemi a nikdy se o ničem podobném nezmínila. Nedokázal jsem slovy popsat, jak jsem se právě cítil. Šokován, překvapen, vyděšen a v neposlední řadě dost nahněván.

Opravdu tohle přede mnou chtěla matka uschovat navěky? Nikdy bych se nedozvěděl svůj pravý původ a žil bych ve lži. Na jednu stranu jsem ji chápal, ale na tu druhou ne. Mohla se mi svěřit. Počkat! To snad znamená, že je Louis můj mladší bratr??! To nemůže být pravda. Prosím, ať to není tak, jak si myslím. ,,Louisi, jak se jmenuje tvoje matka, "podíval jsem se na něj s jistým znepokojením a strachem. ,,Johannah Tomlinson," odpověděl stále s překvapením v hlase. Nebylo se čemu divit, když já na tom byl ještě mnohem hůř. Po jeho slovech se mi však neskutečně ulevilo. Neměli jsme společnou krev. Díky bohu. Položil jsem portrét na stůl nedaleko a přemýšlel.

Co se stalo, že matka odešla od svého druhu? Byl snad vyhoštěna nebo utekla? Spáchala nějakou velezradu? Plno podobných otázek mi kolovalo hlavou. Nedokázal jsem najít správné odpovědi. Málem bych zapomněl! Vždyť mám stále její dopis. Je možné, že v něm jsou odpovědi? Musím se dostat domů. Nejlépe hned. Ale diplomacie téhle mise byla důležitější. ,,Louisi, abychom dospěli k nějakému řešení téhle situace, musíme se vrátit na Zemi. Čím dříve, tím lépe," dokončil jsem svůj malý monolog a z jeho strany se mi dostalo kývnutí na souhlas. Ihned jsme se dostali k plavidlu a opustili povrch měsíce. Překvapující bylo, že se moje podoba nevrátila do normálu.

Teda vlastně tohle byl asi můj normál, když jsem jeden z nich. Nevím, jak si zvyknu na tak dlouhé a bílé vlasy. Jediné, co se změnilo, byly moje oči. Opět zářily tou zelení, na kterou jsem byl zvyklý celý život. Aspoň něco mi z mého obyčejného vzhledu zbylo. Celkem mě zajímalo, zda dokáží i ostatní měnit barvu očí. ,,Louisi?" podíval jsem se na společníka vedle mě a počkal si, až na mě obrátí pozornost. ,,Taky dokážeš měnit oči?" musel jsem se zeptat, jelikož v našich snech měl vždycky blankytně modrá očka. Teď byly stále rudé jako krev. Malý brunet se trošku zamračil, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel. Trochu zvědavě jsem ho pozoroval, když v tom se mu opravdu jeho barva změnila. 

,,To beru jako ano," usmál jsem se a ukázal tak světu své ďolíčky, které skoro nikdo neměl šanci spatřit. Jemu však právem patří i s mým srdcem. Byl přesně tím, kterého jsem celý život hledal, i když jsme se setkávali jen ve snech. Ukradl si mé srdce poměrně snadno, ale neměnil bych. Z mých myšlenek mě přerušila Louiho ruka na té mé, která lapila moje prsty mezi těmi svými. Okouzleně jsem naše ruce sledoval. Perfektně do sebe zapadaly, jakoby byli stvořené přesně pro toho druhého. Úsměv neopustil mou tvář po celou dobu. Porozhlédl jsem se kolem sebe a všiml si, že všichni ti tvorové změnili barvu očí. Někteří měli barvu modrou, jiní zelenou. Jiná se neobjevila. Jen tyto dvě. Trochu mi to vrtalo hlavou, ale rozhodl jsem se to ignorovat.

Bezpečně jsme doletěli zpátky na pevninu. Šokované výrazy mých lidí mě však nepřekvapily. Vždyť jsem teď vypadal jako naši, snad bývalí, nepřátelé. Ujištění, že dostanou odpovědi co nejdříve, jsme se vydali do blízké pevnosti. Jelikož stále nebylo jisté, že se mír opravdu uzavře, trval jsem na zakrytí očí. Odůvodnil jsem to tím, že se jedná a bezpečnostní opatření. Naštěstí nikdo neprotestoval, tak jsme je v klidu dovedli do řídící místnosti, kde byly veškeré záznamy lidstva.

Louis

Kdybych řekl, že mě neranila Harryho nedůvěřivost, lhal bych. Ale z velké části jsem ho chápal, protože chtěl zajistit bezpečí svým lidem a to je jedna z důležitých vlastností krále. To se cení. Dovedli nás do jakési místnosti, která byla sakra obrovská. Všichni pozemšťané v ní si nás nedůvěřivě prohlíželi, jako bychom chtěli útočit. To v plánu opravdu nebylo. Chci to ukončit, ne zhoršit. ,,Mám to!" ozvalo se nedaleko od nás. Ani jsem si nevšiml, že Harry někam odešel, ale zřejmě jsem byl moc zaneprázdněný rozhlížením se kolem sebe. Všichni jsme k němu přešli s nesmírným očekáváním. Nervozita a strach mi koloval v žilách, jelikož jsem se docela bál toho zjištění. Co když to opravdu byla zbraň? 

,,Jak jsem předpokládal, je to opravdu výzkumná družice. Měla za úkol sledování asteroidů a všech možných nebezpečí kolem naší planety, ale náraz to jednoho z nich ji odklonil z její osy a lidstvo s ní ztratilo kontakt. Nějak se musela dostat až tam, kde jsme ji spatřili," dokončil vysvětlování velitel pozemšťanů a vizuální důkazy byly dostatečné na to, aby tomu všichni uvěřili. ,,Dobrá, jelikož známe příčinu toho všeho, je na místě naše nejhlubší omluva," ujal jsem se slova jako správný král. ,,Je samozřejmé, že jen omluva je nedostatečný prostředek odčinění tohoto nepořádku, který nastal. S příslibem, že má vojska více nebudou útočit, pomůžeme přivést tuto planetu zpátky k životu." dokončil jsem diplomatická slova směrem ke svému protějšímu veliteli.

,,Minulost se změnit nedá a jelikož si nepřejeme nic víc než mír, Vaši nabídku přijímám. Avšak má to pár podmínek," promluvila vysoká postava stojící naproti mně. ,,Poslouchám," kývl jsem, že rozumím a čekal, co z něj vyleze. ,,První je, že přivedeš úplně všechny Vaše lidi na Zemi. Viděl jsem stav království, které leží na Měsíci a rozhodně to již není místo k životu. Koneckonců máme zavinění na tom, že je zničené. Druhou podmínkou je, že se naučíme žít v souladu jako jediné obyvatelstvo na Zemi. Což znamená, že lidská rasa se podělí o své umění a Vaše rasa zase o to své. Nebudou se rozlišovat rozdíly mezi námi. Každý bude mít stejná práva a povinnosti," zakončil na chvíli svůj monolog vůdce protistrany. 

Chvíli jsem setrval ještě v tichosti, abych probral všechna jeho slova. Znělo to všechno logicky a vlastně i výhodně vůči naší situaci. Království by se nepodařilo již zrekonstruovat, protože škody jsou příliš velké a nabídka, aby mí lidé byli tady na Zemi byl sakra dost velký důvod, abych souhlasil. ,,Jsou ještě nějaké podmínky nebo tak něco?" zeptal jsem se dříve, než jsem vyjádřil svůj názor na situaci. ,,Vlastně tady ještě něco je, ale není to podmínka," trochu se pousmál zelenooký mladík. Pobídl jsem jej, aby se konečně vyjádřil. Nemáme na to celý den. 

,,Byl bych poctěn, kdyby ses stal mým druhem po zbytek života."

Ahoj, všichni!

Ahhh, je až neuvěřitelné, že toto je předposlední díl tohoto příběhu. Ještě následuje poslední a nakonec menší epilog. Já doufám, že se Vám kapitola líbila a uvidíme se u další.

VeaStylinson💙💚❤️