Invasion of the Moonstone

*6*

*Harry*

Poslední tři dny jsem byl jako na trní. Hrozně jsem se těšil, že znovu uvidím rodiče a přivedu je sem do LA. V Londýnské základně, kde teď přebývají, jsou nedostatečná opatření k tomu, aby základna vydržela útok těch tvorů. Nervózně jsem přecházel po místnosti a čekal, až se všichni vykopou z postelí, abychom mohli konečně vyrazit. Celou noc jsem nemohl oko zamhouřit a když se mi to konečně podařilo chvíli nad ránem, opět se mi ve snu zjevil onen chlapec, který mě doprovází mým nočním světem už od počátku války. Díky bohu, že mé čekaní již bylo u konce a zanedlouho všichni čekali nastoupení na recepci. ,,Takže, kdokoliv, kdo uvidí nebo uslyší něco divného, ihned nahlásí, že se mu něco nezdá. Nepodceňujte žádný zvuk ani to, co spatříte," upozornil jsem je.

,,Tak dobrá, jelikož nás je devět, půjdeme ve skupinkách po třech a navzájem si krýt záda. Nechci žádné překvapení, tak buďte vždycky ve střehu a mějte ta zařízení stále na očích. Rád bych, abychom se do Londýna dostali bez ztráty na životě." dokončil jsem své pokyny a vydal rozkaz k tomu, abychom vyrazili. Moje skupina, skládající se z Eda a Liama, byla prostřední, tudíž nejlépe chráněna. Překvapivě rychle a bezpečně jsme se dostali k našemu ukrytému letadlu a provedli poslední úpravy. Největší nebezpečí nastává až tehdy, co letadlo opustí povrch země. 

Provedli jsme poslední kontrolu našeho letounu a nastoupili na palubu. Rozmístili jsme lidi po celém letadle a hlídali nepřátelské lodě venku. Jak jsme očekávali, neobešel se náš let bez potíží. V polovině cesty nás obklíčila tři plavidla a zahájila palbu. Naštěstí jsme byli na útok dobře připraveni a podařilo se nám jedno z nich sestřelit. V tu chvíli se ostatní dvě stáhly a zmizely z dohledu. Zbytek naší výpravy proběhl v klidu a přistání bylo naprosto bezproblémové. Nicméně na zemi už to tak bezpečné nebylo. Všude se potulovali naší protivníci a drancovali okolí kolem sebe. Díky bohu, že znám podzemní cesty Londýna, kde jsem se častokrát schovával před okolním světem. 

,,Kluci, jelikož se na pevnině potulují naší nepřátelé, vezmeme to podzemními tunely, které tady znám snad jako své vlastní boty. Moje skupina tedy půjde první a vy všichni hned za námi. Kdyby se cokoliv dělo, okamžitě použijte vysílačky," udal jsem další pokyny k tomu, jak budeme postupovat a otevřel jeden z tajných a ukrytých vchodů do podzemí. Měl jsem to tady strašně rád, protože vždycky jsem narazil na něco nového a dokonce i na historické památky, které ještě nebyly ani nalezeny. Nicméně teď nebyl čas na prozkoumávaní, ale na taktickou výhodu a přesun na určité místo. Pomalu a hlavně obezřetně jsem nás všechny provedl tunely a chodbami, až jsme se ocitli na místě. 

To, co jsem uviděl ihned poté, jakmile jsem vylezl před onou budovou, nikdy nezapomenu. Několik nepřátel táhlo pár přeživších z budovy zřejmě na popravu. Jen co mé oči spatřili mou matku a otce, kteří se vzpírali, jak jen mohli, byl jsem rozhodnut jim pomoci, avšak dříve, než jsem stihl nějak zareagovat, oba dva padli mrtví k zemi. V ten okamžik jsem poprvé ucítil obrovskou díru v srdci, kterou snad nikdo už nezaplní. 

*Louis*

*Právě dnešní den byl snad ten nejhorší, který jsem kdy zažil. Od rána jsem byl až přehnaně nervozní a pochodoval po své místnosti v lodi jako nervózní pes. Neměl jsem sebemenší důvod k nervozitě. Naše vojska vítězila a bez ztrát na životě, když útočili na jednu z budov, která sloužila pro lidi jako základna. Všechno jsem to sledoval pomocí našeho systému Trion. Proběhlo to překvapivě hladce a snadně, avšak jedna věc mě zarazila. Žena, která se vzpírala mým mužům. Nebylo na ní vcelku nic zajímavého. Všední oblečení, dlouhé tmavé vlasy a průměrná postava, avšak její oči byly to, co mě zaujalo. Byly podobně zelené, jako ty, o kterých se mi už dlouhé měsíce zdá. 

Nechápal jsem to. Vždyť ty oči patřily mladíkovi s čokoládovými a kudrnatými vlasy, tak proč je měla ona? Že by o něm mohla něco vědět? Byla to snad jeho příbuzná? Chtěl svoje muže zastavit, ale bylo pozdě. Jeden z nich ji zlomil vaz a ty zářivé oči vyhasly. V ten moment ve mně umřely všechny naděje na to, že bych onoho mladíka mohl vypátrat. Pokud byla ona jediná, kdo o něm něco mohl vědět, všechno ty informace zemřely s ní. Navíc mi byla až příliš povědomá. Jako bych už ji někdy spatřil. Nemohla to ale být pravda, nikdy jsem na Zemi nebyl a ani se na ni a obyvatele nedíval. Přisoudil jsem tomu pocitu jen malou důležitost a radši odvrátil pozornost od obrazovky. 

Pro dnešní den jsem měl vážně dost sledování úmrtí lidí. Mělo by mi to být lhostejné, ale pořád ve mně vrtal pocit provinění. Ale vždyť oni napadli naše království první, neměl bych na tohle myslet. Odebral jsem se do své komnaty, kterou mám tady na lodi a ujistil se, že mě nikdo nepřijde vyrušit. Potřeboval jsem nějaký čas jen pro sebe a přemýšlení, ale nebylo mi to dopřáno. Do mé mysli se vkradl znovu onen tmavovlasý mladík ze snů s lesklými smaragdy. S myšlenkou, že jsem možná nechal zabít jeho příbuznou mě sevřela neskutečná úzkost. Vybavil jsem si ty oči, které jsou zaplněné smutkem a slzami a neudržel své vlastní slzy na uzdě. Horké kapky tekly po mých tvářích a dopadaly na mé šatstvo, do kterého se ihned vsákly. 

Znenadání někdo klepal na dveře a vběhl dovnitř. Byl to Niall, který vypadal, že nesl důležitou zprávu, ale když viděl, že pláči, ihned ke mně přiskočil a uvěznil mě v objetí. ,,Co se stalo, Lou? Pročpak pláčeš?" jen jemu a Zaynovi jsem dovoloval, aby mi mohl tykat a chovat se jako má vlastní rodina. Ať už bych si to chtěl přiznat nebo ne, potřeboval jsem to objetí jako sůl. Všechno to válčení kolem se podepsalo na mé psychické stránce, která trpí. Jsem daleko od domova a chybí mi moje jediná sestřička, která mi zbyla. Truchlím pro své zesnulé rodiče a sourozence a každý den vidím umírat a prosit o život nespočet lidí. Neuvědomil jsem si, že stále pláču a až starostlivý pohled Zayna, který stál hned za mým věrným rytířem, mě přivedl do reality.

,,Zabil jsem mu rodinu. Jsem odporná bytost." vzlykl jsem mu do ramene a více se u něj schoval. Nedocházel mi fakt, že nikdo neví o tom chlapci, o kterém sním snad od počátku téhle války.

Ahoj, všichni!

Jak jsem slíbila, tak jsem vydala další díl, který je speciálně věnovaný Kikinka-M. Doufám, že se přes to, co se u Vas děje, dostanete co nejdříve. 💙💚❤️Taky hrozně moc děkuji, že pořád tenhle paskvil čteš a stále tě baví. Hodně to pro mě znamená. ❤️

Doufám, že se kapitola líbila a uvidíme se i u té další. ❤️💚💙

VeaStylinson 💙💚❤️