Invasion of the Moonstone

*8*

*Harry*

Už dlouhých deset let žijeme v neustálém strachu a nejistotě. Už nespočetně krát jsme se snažili zjistit, co je příčinnou téhle situace a celé téhle náhlé invaze. Na světě existují už jen tři základny, které odolávají útokům. Naše je jedna z nich. Za ten dlouhý čas se neuvěřitelné rozrostla a zabírá snad celou rozlohu bývalého Los Angeles. Pod její střechou žijí lidé různých národností, jazyků a kultur. Několikrát jsme se potýkali s neshodami mezi námi, ale když vyšla pravidla, která by se dala považovat za zákony, jelikož se uctívala i ve zbylých dvou zařízeních, už žádné problémy nenastaly. Naučili jsme se takhle žít, i když mohl každý den přijít nový útok. 

Nepřátel neubývalo a nás naštěstí už taky ne. Našli se i takoví, kteří si tady našli životního partnera a založili rodinu. Patřil mezi ně i Ed, který si našel svou ženu, která právě očekávala roztomilá dvojčátka. Několikrát jsem mu navrhoval, aby přestal se svou aktivitou co by má pravá ruka a byl s rodinou, ale vždycky mě s tím poslal do háje. Snad jen já a Liam jsme byli v téhle rezidenci single. Neříkám, že se mi do přízně necpalo dost lidí, ale ani jeden mi za to nestál. Neměl jsem o nikoho zájem, když se v mých snech stále objevoval bílovlasý mladík s nebesky modrýma očima. Liam na tom byl podobně. Jakoby mu nebyl žádný člověk dobrý a vždycky jeho vztahy skončily. 

Co se týká počtu lidí, je nás už jen něco přes tři miliony. Moc nás nezbývá, když si to vezmete v přepočtu, kolik nás bylo před invazí. Je to smutné, ale člověk se s tím musel smířit. Nejvíce mě trápí smrt mé rodiny. Stále mám ten osudný den vyrytý v paměti, jakoby se to stalo jen včera. Celý tenhle dlouhý čas jsem se nedokázal odhodlat otevřít dopis, který jsem našel v budově, kde strávili své poslední chvíle. Bojím se, že mě třeba nenáviděli za to, že jsem odjel do zahraničí nechal je zemřít. To je přesně ten důvod, proč stále leží na mém stole opřený o jejich fotku úplně netknutý. 

Už jistou dobu mě tohle čekaní na smrt unavuje a nejsem jediný. Všichni toho máme tak akorát dost. Kdo by se divil, když takhle žijeme deset let beze změny. Nevíme, co se děje v okolním světě a hlavně to, co dělají naši nepřátelé. Chystají nějaký nový plán, jak se sem dostat, nebo snad už ho našli a jen čekají na příležitost, aby to mohli uskutečnit? Tyhle otázky si pokládám každý den a proto je naše pevnost každým dnem silnější a silnější. Avšak po těžké práci nedostávám potřebný odpočinek, protože se vždycky najde někdo, kdo cokoliv potřebuje. Jsem vyčerpaný a jediný možný klid se mi vždycky dostane jen tehdy, když se mi podaří utéct z pevnosti ven.

Kousek od ní se mi podařilo vybudovat malý altánek s cestou, která vedla až k naší budově. Kolem něj je nespočet květin, které jsem si vlastnoručně zasadil a pečuji o ně. Je to takový můj relax, když potřebuji vypadnout z té chmurné reality. Není nic lepšího, než sedět na kamenné lavičce a sledovat kouzelný západ slunce, i když ho pokaždé vidím jen přes skla své masky, kterou nosím neustále při cestě ze základny. Kdo by to byl řekl, že se jeden osudný den převrátí úplně naruby právě na tomhle místě.

*Louis*

Právě sedím ve své ložnici v sídle, které jsme na Zemi vybudovali. Za těch deset let se stalo hodně. Lidské rasy už moc nezbývá a naše potomstvo se pořád rozrůstá. Dokonce i má sestra má potomky, ale já ne. Nebyl mi souzen ani jediný nápadník, který se objevil.  Vždycky se našlo něco, čím mě odradil, byť to byla jen maličkost. Navíc se mi pořád zdálo o kudrnáčovi, který byl každým dnem krásnější a krásnější. Nechápal jsem, jak to udělal, ale i přes hloupý sen si ukradl mé srdce. Nebyl den, aniž bych se ho nesnažil vypátrat. Mí přátelé a zároveň nejcennější lidé mezi námi ze mně rostli. Snažili se mě nespočetně krát přesvědčit, že ten hoch neexistuje a měl bych si najít skutečného druha.

Já jen vždycky odbyl se slovy, že mám čas a nechci se prozatím uvázat do manželského vztahu. Částečně to byla pravda, ale jen protože jsem ještě nenašel toho pravého, ale najdu ho. Vím to. Ale zpátky k tomu důležitému. Zatímco se lidé schovávají za zdmi pevností, my jsme se toho chopili se začali Zemi obydlovat a přivádět opět k životu. Moc našich lidí se neodvážilo jít bydlet na pevninu, ale přeci jen se nějací odvážlivci našli včetně mě. Líbila se mi tahle planeta a když jsme konečně přivedli matku přírodu opět k životu, je to ještě krásnější. Místní flóra je opravdu zajímavá a musím uznat že i nádherná. Mou oblíbenou květinou se stala modrá růže, jak se jí kdysi říkalo.

Byla výjimečná a naprosto úchvatná. Nebylo divu, když jsem ji na sídle měl opravdu skoro všude. Svou ojedinělou a vzácnou barvou mi připomínala mladíka z mých snů. Taky byl naprosto jedinečný. Ve snech jsme si nejednou hezky popovídali a smáli se. Má dokonalý a harmonický smích a ty jeho jamky ve tvářích mi pokaždé berou dech. Jednou jsem se odhodlal zachytit jeho krásu na plátno a musím říct, že se mi to celkem povedlo. Je mu dosti podobný a teď se na něj mohu dívat každičký den a vidět ho i ve svých snech. Nicméně to není tak často, jak bych si přál. Celá společnost naléhá na mém budoucím sňatku, který tak urputně odmítám.

To je taky důvodem, proč dost často utíkám pryč z paláce někam ven a mimo hradby. Pokaždé chodím jinam, aby mě vojsko a ostatní nemohli najít podle toho, kam chodím, ale často se vracím na jedno místo. Malý a útulný altánek, který jsem našel, když jsem nedávno utekl. Rozhodl jsem se tam ještě vrátit.

Ahoj, všichni.

Dneska má narozeniny jedna důležitá osůbka! Ano, je to slečna, která mi pomáhala uskutečnit tenhle příběh a podílela se na několika prvních dílech. CzLarrieStylinson, ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám! Nemám možnost ti dát nějaký dárek, tak ti aspoň věnují tenhle díl. 😇💙💚

Jinak nevím jak vy, ale mně už leze ta karanténa a distanční výuka na mozek. Začíná mi z toho solidně hrabat, ale to nevadí. Be safe.

VeaStylinson 💚💙❤️